HANA POTMĚŠILOVÁ

Představujeme Vám jednu z ambasadorek projektu Život nápadům.

Ředitelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením

Příběh Hany Potměšilové je tak trošku jiný. Odmalička se pohybovala v lékařském prostředí. Ještě na gymnáziu si byla jistá tím, že bude doktorka. Ve třetím ročníku ale začala pracovat v regionálním rádiu. Tehdy zjistila, že medicína nakonec nebude tím, čemu chce zasvětit celý svůj život. I když – už třináct let se věnuje zlepšování kvality péče v českém zdravotnictví, a to prostřednictvím své PR agentury, která se zaměřuje na propagaci právě této oblasti. Zároveň ale už osmým rokem stojí – jako dobrovolnice – v čele Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (OZP).

 

1) Začínala jste jako podnikatelka a postupně jste své aktivity přenesla do neziskového sektoru. Jak to jde dohromady?

Vlastně to byl jen další logický krok. Když jsem „jen“ podnikala, snažila jsem se pomáhat různým organizacím, které se zaměřují na zlepšení prostředí a kvalitu péče ve zdravotnických zařízeních. A protože dobrou komunikační strategii můžete zvolit jen tehdy, když danou oblast skutečně dobře znáte a orientujete se v ní, začala jsem pracovat i jako dobrovolnice v pacientských sdruženích. A pomáhala lidem se zdravotním postižením. Díky tomu jsem zjistila, co skutečně tyto pacienty trápí a co skutečně potřebují.

2) A co potřebují?

Překvapivě to není kompletní péče. Tu jsme jim schopni zajistit na skutečně vysoké úrovni. Problém nastává ve chvíli, kdy už takový člověk úspěšně projde léčbou a je schopen být aktivní. Ale protože má nějaké zdravotní postižení, má problém najít zaměstnání. Tehdy jsem zjistila, že u nás není žádná instituce, která by se specializovala právě na tyto lidi a podávala jim pomocnou ruku při uplatnění na trhu práce.

3) Tak jste ji založila?

Ne tak docela. Pět let poté, co jsem rozjela své podnikání, jsem poznala díky své dobrovolnické práci skupinku zapálených lidí, v jejichž čele tehdy stála paní Lenka Kohoutová, ředitelka chráněné dílny, která zaměstnávala lidi s roztroušenou sklerózou. A právě tato skupina pacientů patřila mezi ty, jimž jsem se v té době profesně nejvíce věnovala. Tým těchto nadšenců přišel s myšlenkou na založení organizace, která bude muset vést ze zákona „veřejné“ účetnictví, bude muset provádět audity a zveřejňovat výroční zprávy. Nakonec jsme – v červnu 2007 – založili Nadační fond na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a já jsem se stala jeho ředitelkou.

3) Ale Vy jste v té době podnikala, měla jste tříletého syna, jak se dá skloubit tohle všechno s rozjezdem nadačního fondu?

Přiznávám bez mučení, že to nebylo zrovna jednoduché. Měla jsem sice velkou oporu ve svém muži – dětském neurologovi – ale spíše psychickou. S ohledem na jeho pracovní vytížení to ani jinak nešlo. Navíc fond neměl až do jara 2012 žádné pravidelné dárce. A tak jsme jeho provoz 100% dotovali z našich příjmů. V mém případě z těch podnikatelských.

4) To byl tak malý zájem ze strany potenciálních dárců?

Naopak. Ale my jsme se chtěli vyhnout tomu, aby si někdo našim prostřednictvím tzv. vylepšoval svůj obraz. Aby se prezentoval jako náš přispěvatel a zatím místo skutečného zaměstnávání lidí se zdravotním postižením plnil zákonné povinnosti „pouze“ náhradním plněním a odvodem příspěvků do státního rozpočtu.

5) Takový postup je hodně nestandardní…

To je pravda. Osm let de facto působím na manažerské pozici. Podílím se aktivně na vzniku nových zákonů týkajících se této oblasti, poskytuji odborné konzultace firmám i občanům a nepobírám za to vůbec žádný plat. Naopak tuto činnost plně dotuji ze svého podnikání. Ale ono to vlastně ani jinak nešlo. Nadační fondy totiž nemají možnost získat finance v rámci dotačních programů. A až do letošního ledna, kdy vešel v účinnost nový občanský zákoník, si nemohly ani nic účtovat za odborné konzultace a poradenské služby. Přitom právě v tomto ohledu často suplujeme ve fondu roli státu.

6) Vyzkoušeli jste fundraising?

Samozřejmě jsme se zaměřili i na získávání financí od mecenášů a sponzorů, ale jak jsem už říkala – chtěli jsme se vyhnout tomu, abychom byli prostředkem pro lepší obraz nějaké firmy. A také jsme zjistili, že většina takto podporovaných nadací či fondů funguje na základě vlastnictví dalších organizací, které jejich jménem podnikají a hradí jim tak většinu provozních nákladů. Nic z toho nebylo našim záměrem. Chtěli jsme vybudovat fond, který nepůjde cestou „zastíracích dceřinek“.

7) Jak jste to tedy nakonec vyřešili?

Zlomilo se to před třemi a půl lety. Tehdy jsme ve fondu pracovali ve čtyřech lidech. Každý z nás mu věnoval až 50 hodin týdně a hradil veškerý provoz a režii ze svých zdrojů. Lidé nás potřebovali, ale odmítali pochopit, že i my potřebujeme volno a věnovat se našemu podnikání či zaměstnání. V té době jsme už byli renomovanými partnery státu v rámci legislativních návrhů týkajících se zaměstnávání OZP a vůbec oblasti fungování neziskových a veřejně prospěšných organizací. Za sebou jsme měli rozjezd úspěšného projektu ochranné známky Práce postižených, který nemá minimálně v EU obdoby. Nastartovali jsme placené dlouhodobé stáže studentů se zdravotním postižením a začali vyhlašovat soutěž o Zdravotně postiženého zaměstnance roku. Ve výčtu úspěšných aktivit bych mohla pokračovat dál, ale podstatné je, že zatímco my jsme s našimi projekty sklízeli jeden úspěch za druhým, nebyl nikdo, kdo by podporoval činnost fondu jako takového. Tehdy jsem zadala kolegům úkol – vymyslete projekt, který nám přinese jak peníze na odborné konzultace, tak i finance na nastartování nových pracovních příležitostí pro OZP.

8) Výsledkem je unikátní projekt s názvem Srdcerváči?

Ano. Podařilo se nám dát prostřednictvím prezentace lidí se zdravotním postižením dohromady firmy, soukromé osoby a samotné OZP, a získat tak peníze na dobrý účel.

9) Jak to funguje v praxi?

Na základě unikátního katalogu s více než 800 zajímavými dárky a zážitky, které se nedají běžně koupit, jsme motivovali dárce, aby nám zaslali finanční dar a za něj si vybrali odměnu – položku, kterou následně využijí pro sebe nebo pro někoho ze svého okolí. Proto také načasování projektu na září až listopad, kdy lidé začínají nakupovat vánoční dárky, nebylo nahodilým rozhodnutím.

10) To všechno ve čtyřech lidech?

To ne. Nadační tým jsme samozřejmě museli rozšířit. Na přípravu Srdcerváčů jsme poprvé zaměstnali dva hlavní projektové manažery. A najala jsem dalších 9 lidí, kteří pro projekt pracovali v roli produkčních, PR pracovníků, na juniorských projektových pozicích. Náplní jejich práce bylo získávat od institucí, firem a významných osobností ojedinělé dárky nebo zážitky. Polovinu týmu tvořily maminky na rodičovské dovolené. A první ročník se opravdu vydařil. Získali jsme více jak půl milionu korun. Od spuštění projektu nebylo dne, kdy by nás nekontaktovala nějaká firma, instituce či drobný živnostník s dotazem, jak může začít zaměstnávat lidi se zdravotním postižením, kde hledat kvalifikované OZP, jak k nim správně přistupovat nebo jak vytvořit vhodné podmínky pro jejich práci.

Zdroj: projekt Život nápadům www.zivotnapadum.cz