Kateřina Neumannová: Poctivost se vyplácí

Olympijská vítězka v běhu na lyžích Kateřina Neumannová dosáhla svých úspěchů díky píli, tvrdé práci a poctivosti. Jak se dívá na problematiku dopingu a co naplňuje dnes její život, prozradila na setkání dámského klubu Cosmopolitan Executive Helas Ladies Club.

Jaká jste byla jako dítě?

Na své dětství mám krásné vzpomínky. Narodila jsem se v jihočeském Písku, kde jsem i vyrůstala a moji rodiče dlouho odolávali, aby mě pustili někam do světa. Původně jsem chtěla odejít do Prahy a věnovat se rychlostní kanoistice, protože jsem jako dítě trávila většinu svého času v Písku na Otavě a víceméně náhoda dovedla mé kroky k lyžování. Vždy jsem měla blízko k Šumavě, protože rodiče mne brávali lyžovat od malička právě tam.

Lyžování bylo ve vaší rodině tradice?

Sport byl u nás doma vždy součástí života. Maminka byla učitelka tělocviku a biologie, tatínek byl vyhlášený písecký zubař. Všichni u nás sportovali, nikdo se však sportem neživil. Nejdál to dotáhl můj o osm let starší bratr, který měl medaili z akademického mistrovství republiky. Já jsem vždycky svého staršího bratra chtěla následovat, takže jsem se spíše pouštěla do sportů, které dělal on, tedy sjezdové lyžování, což v jižních Čechách kvůli nedostatku kopců není žádné terno. Úspěšnější jsem byla v rychlostní kanoistice, ve které jsem byla v žákovské kategorii mistryně republiky a myslela jsem si, že právě toto bude ten můj sport. Víceméně náhoda tomu chtěla, že lyžování, které pro mne bylo spíše doplňkovým sportem, a běžky, na které jsem chodila spíše z donucení, protože jsem raději jezdila z kopce dolů, než běhala na běžkách, se stalo mým osudem. Došlo totiž k tomu, že jsem již jako malá začala prohánět holky ze střediska vrcholového sportu a všimli si toho trenéři na Šumavě. Během krátké doby jsem se tak rozhodla, že běžky zkusím. Abych však odpověděla na vaši otázku, jaká jsem byla. Myslím si, že jsem byla vcelku normální dítě, dobře jsem se učila, rodiče mě dobře vedli, v podstatě mi nic moc nepřikazovali, ale určili mi mantinely. Škola byl základ, ale k tomu jsem si v rámci sportovních aktivit mohla de facto dělat, co jsem chtěla. V tom mne podporovali. Když se podívám zpětně, myslím si, že jsem od rodičů do vínku dostala dar zodpovědnosti. Když jsem byla na tréninku, a trenéři nás poslali běhat dvoukilometrové kolečko, spousta mých kamarádů vlezla za strom a čekali, až se vrátím z toho kolečka, aby nějak načasovali svůj návrat do loděnice. Já nikdy ten trénink neošidila, byla jsem nějak přirozeně poctivá, což se mi v tréninku i dále ve sportovní kariéře osvědčilo.

Nemáte pocit, že jakákoli vrcholová činnost bere dětem dětství, ať už je to v jakékoli oblasti?

V mém případě určitě ne. Já jsem měla své kamarády v loděnici, a když jsme skončili tréninky, hráli jsme další dvě hodiny ping pong, badminton nebo volejbal. Trávila jsem svoje dětství buď v loděnici, nebo na lyžařském svahu. Ty nejlepší kamarády jsem měla právě v oddílech, měla jsem k nim blíž, než k většině dětí ze školy. Ty neměly takové zájmy jako já. Určitě jsem ale nebyla geniální dítě. Sice jsme od mala ve sportu dobrá, za školu jsem závodila v kde čem, jezdila jsem na sjezdovkách, na běžkách, věnovala jsem se kanoistice. Ale ty top výsledky přišly relativně později. V těch dětských kategoriích na republikové úrovni jsem se občas umisťovala na medailových pozicích, ale nebyla jsem určitě nijak zázračná. Spíš jsem byla univerzální. Vždyť i na to olympijské zlato jsem si musela počkat až v podstatě na závěr mé sportovní kariéry. Prostě jsem si to musela všechno odpracovat.

Kde přišel ten zlom, kdy jste pochopila, že sport bude vaše profese?

První a druhý ročník střední školy jsem ještě absolvovala v Písku, nicméně později jsem si uvědomila, že chci-li se věnovat lyžování na vyšší úrovní, z Písku je přeci jen do hor daleko. Přestěhovala jsem se tedy na internát do Vimperku a třetí a čtvrtý ročník jsem absolvovala na tamním gymnáziu. Sice tam sportovní gymnázium zrušili, ale na sportovce byli zvyklí, takže jim vycházeli vstříc a umožňovali jim využít například i částečného individuálního studijního plánu. Moje rozhodnutí pak bylo spojeno s olympijskými hrami v Lillehammeru v roce 1994. Před nimi jsem maturovala a stála jsem před rozhodnutím, zda jít studovat vysokou školu, nebo se naplno věnovat sportu. Rozhodla jsem se, že zkusím rok jen sportovat, již tehdy mě to totiž docela slušně živilo, a uvidím. Když tak bych šla na vysokou školu o rok později. Skončilo to tak, že jsem se vysokoškolskému studiu začala věnovat až po ukončení sportovní kariéry. Počkala jsem si tedy asi 20 let.

Jak na sportovce působí ona olympijská atmosféra? Dá se to lidem zprostředkovat?

Moje první olympijské hry, na které jsem jela v podstatě na zkušenou, byly ty v roce 1992 v Albertville. Nicméně daleko více jsem si užila až tu olympiádu v Lillehammeru, v Norsku, v zemi zaslíbené lyžování. Tam jsem již bojovala o přední místa, skončila jsem ve svých závodech šestá a osmá. Tuto olympiádu jsem si opravdu užila se vším všudy. Včetně těch dozvuků, kdy vám závody skončí a vy máte ještě pár dní na to žít tím olympijským životem, potkávat se s ostatními sportovci. Byla to krásná olympiáda, protože byla kompaktní, všechna sportoviště byla v jednom místě, na rozdíl například od Albertville. Paradox je v tom, že olympiády, ze kterých jsem si přála přivézt medaile, kde už jsem byla opravdu mezi nejlepšími, jsem si v podstatě vůbec neužila. Tam už člověk musí dát tyto zážitky stranou, musí být sobecký a věnovat se sám sobě. Já jsem například vyhledávala ubytování stranou od ostatních sportovců, abychom byli s mým týmem mimo to olympijské dění. To vás totiž rozptyluje, odvádí pozornost a navíc by člověk, který je tak ve větším kontaktu s lidmi, mohl onemocnět, což by byl opravdu velký problém.

Jaké byly vaše vztahy s konkurentkami, panuje mezi lyžařkami velká rivalita?

Myslím si, že lyžování je jedním ze sportů, kde jsou vztahy mezi závodníky v pohodě. Jednak je to sport, kde se s nikým přímo neperete, do kontaktu se soupeřkami moc nepřijdete. I když dnes je čím dál více závodů s hromadným startem. Já jsem ještě většinu závodů absolvovala v modelu postupného startu, při kterých člověk na trati bojuje hlavně sám se sebou. Myslím si, že vztahy v tomto zimním sportu jsou velmi dobré. Vždycky se samozřejmě najdou výjimky, někoho máte raději, jiného méně, ale to je naprosto přirozené. Když to vezmu podle sebe, já jsem své soupeřky respektovala, ale věděla jsem, že když budu ve své špičkové formě, málokterá z nich má šanci mne porazit. Spíš než na své soupeře jsem se soustředila sama na sebe, na svůj vlastní výkon. Věděla jsem, že když bude stoprocentní, tak to dopadne dobře, třeba zlatou olympijskou medailí.

Je to podle vás práce s energií, která vám pomáhá se soustředit sama na sebe?

Musím říci, že v tomto jsem byla již odmalička pragmatická. Vždy jsem prostě měla na paměti, že si svůj úspěch musím odpracovat. Nebyla jsem na věci, jako práci s energií, nijak moc citlivá. Ale po zkušenosti například s panem docentem Pavlem Kolářem, musím dát za pravdu tomu, že i s tím lze pracovat. Protože to, co se mnou dělal před mým nejslavnějším závodem v Turíně, kdy na mě působil přes různé body na těle a dopadlo to, jak to dopadlo.

V současné době je i ve vrcholovém managementu i sportu módou, mít svého mentora, kouče. Jak to bylo u vás?

Já jsem dělala sport, který byl relativně málo náchylný k výkonu v daném okamžiku. Když to srovnám třeba se skokany na lyžích, kteří musí ve zlomku sekundy zkoncentrovat veškerou svoji energii a um a podat výkon třeba jen ve dvou, třech sekundách, tak já jsem na tom byla lépe. Když jsem měla z léta natrénováno, dokázala jsem svou formu prodat. Měla jsem na to dostatek času. Měla jsem tak kolem sebe svůj tým lidí, ve kterém nebyl nikdo přímo zaměřený na moji psychiku, ale neříkám, že to bylo správně. Určitě byly okamžiky, kdy by mi pomohlo s někým promluvit, díky čemuž by se mi třeba lépe zvládal ten nekonečný tvrdý trénink, který trval opravdu řadu let. Já to dnes vidím u své dcery, která ve svých 13 letech hraje tenis a bere úplně samozřejmě, že mají mental training. U nás tento způsob tréninku byl opravdu v plenkách, pro ni je to normální.

Myslíte si, že dcera půjde ve vašich šlépějích, že z ní bude vrcholová sportovkyně?

Ona se rozhodla, že její život je tenis, takže já „trpím“ životem tenisové matky, která má na svých bedrech to břímě všechno zvládnout. Na druhou stranu jsem ráda. Dělá něco, co ji strašně baví, naplňuje a směřuje k tomu veškerou svoji energii, kromě té, kterou věnuje škole. Určitě se „nepomamila“, letos po dlouhé době byla dvakrát na běžkách. Prostě se rozhodla pro tenis.

Jak se člověk stane vrcholovým, profesionálním sportovcem?

Já jsem měla možná to štěstí, že jsem zastihla ještě dozvuky systému, který zde byl zaveden v době komunismu. Ten obsahoval věci, ke kterým se dnes složitě vracíme. Co si budeme povídat, za socialismu byla v Československu podpora vrcholového sportu vcelku dobrá. Zažila jsem dobu, ve které se nadějní sportovci podporovali již opravdu od mládí. Například když jsem končila gymnázium, vydělávala jsem si sportem na tu dobu poměrně slušné peníze. Poté jsem samozřejmě nastoupila do Dukly, do systému, který stát podporuje prostřednictvím resortu obrany. Měla jsem tedy výhodu v tom, že jsem nejen byla dobrá, ale mohla jsem začínat díky onomu dřívějšímu systému. V současné době je pro mladé sportovce přechod k profesionálnímu vrcholovému sportu poměrně těžký moment, zvláště pro ty, kteří vylétají z rodinného hnízda a rodiče již třeba nemohou jejich sportování podporovat. Stojí mnohdy před rozhodnutím, zda jít studovat, nebo se věnovat sportu naplno. Tam samozřejmě nastává problém, protože u nás v současné době není moc možností, jak tyto sportovce platit tak, že budou veškerou svou energii moci věnovat sportu. Takže dochází k situacím, kdy kombinují studium a sport. Někdy to jde, někdy ne. Pokud bych měla jednou poradit své dceři, tak kdybych viděla, že má možnost být jednou nejlepší na světě, řekla bych jí: „Jdi do toho!“. Ve chvíli, kdy bych však viděla, že jejím maximem je stát se hráčkou druhé nebo třetí stovky, poradila bych jí, aby se raději věnovala studiu.

Čemu se věnujete v současné době?

Mám toho opravdu hodně. Jsem zaměstnaná na Ministerstvu obrany, kde se nevěnuji armádním zakázkám ani vojákům, ale právě sportu, protože pod ministerstvo obrany patří i Resortní sportovní centrum Dukla, za kterou jsem dlouho závodila a do které patří například atleti, lyžaři, střelci, kanoisté, cyklisté, veslaři…. Mým hlavním úkolem je kontakt s Českým olympijským výborem, Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, nebo se sportovními svazy a dalšími takovými organizacemi. To je moje každodenní práce. Mimo to jsem ambasadorem severoitalského Trentina, kde organizuji různé firemní akce, třeba pro managementy firem, pro jejich klienty. Jezdím tedy několikrát do roka do zahraničí. Na organizaci takovýchto akcí si vždycky beru dovolenou. Mojí srdeční záležitostí je pak akce Skipark Chuchle, kterou pořádám ve spolupráci s Magistrátem hl. města Prahy. Jde o projekt běžeckého lyžování pro veřejnost. Třetím takovou akcí je pak letní sportovní festival na Lipně, ke kterému mám velmi silný vztah.

Máte nějaký sen, který byste si ještě přála splnit?

Čekám na vhodnou příležitost, kdy si budu moci splnit takový můj sen a odjet na nějaký trek do Himalájí nebo Bhútánu. Netoužím vylézt na Mount Everest, ale chci strávit čas v přírodě v horách, s batohem na zádech přechodem nějakých sedel.

Co vy a zdravá výživa? Je to něco, co vás baví, nebo to bylo a je nutné zlo?

V době, kdy jsem závodila, jsem si musela pečlivě hlídat stravu. Ani ne tak kalorie, protože jsem měla obrovský výdej. Nicméně složení stravy nějakým způsobem ovlivňuje regeneraci organismu. Musela jsem tedy respektovat to, jaký trénink mne další den čeká. Věděla jsem, že si nemohu dát vepřové kolena, když jsem následující den měla těžký trénink. Na druhou stranu, moje životní filozofie spočívá v tom, že člověk se nesmí stravou moc trápit. Když si někdo nakáže, že bude jíst zdravě a není mu to příjemné, nikdy to nevydrží dlouho. Jsem zastáncem toho, aby si člověk našel svoji optimální stravu, díky níž je spokojený a schopný dlouhodobě fungovat. Já osobně miluji víno, mám ráda dobré maso, jsem schopná jíst i „zrní“. Ale musím jíst to, co mi udělá radost.

Jaký je váš osobní postoj k dopingu? Jak to bylo za vás a jak je to dnes?

Vždy jsem byla a jsem obrovský bojovník proti dopingu. Během mé sportovní kariéry mne doping soupeřek stál hodně dobrých výsledků a možná i medailí. Pokud mohu být na něco pyšná, tak na to, že jsem svých úspěchů dosáhla jen za pomoci tvrdé práce, vitamínů a legálních doplňků stravy. Nikdy jsem se nemusela bát jakékoli kontroly dopingového komisaře, ať přišel, kdy přišel. Kvůli dopingu ostatních jsem přišla o hodně. Dokonce ještě dnes čekám na změnu výsledků z olympiády v Turíně, kde prokazatelně mé soupeřky dopovaly. Je dost možné, že mi tak ještě přijde zlatá medaile ze skiatlonu. Co se týče současnosti, myslím si, že dnešní doba je na tom výrazně líp, než ta, ve které jsem závodila. V letech 1998 až 2000 byly antidopingové kontroly mizerné, bylo jich oproti dnešku opravdu málo. Momentálně je síto kontrol neskutečně husté. Každý sportovec je nonstop pod dozorem, může být dopingovými komisaři kontrolován jakýkoli den v roce. Musí neustále hlásit, kde se pohybuje. O co víc se o problému mluví, tím je podle mého názoru menší. Pokud se bavíme konkrétně o problémech Rusů, tak je pravda, že většina mých soupeřek, které byly při dopingu přichyceny, byly právě z Ruska. Určitě nebudu Rusko nikdy obhajovat, nicméně z toho, co vím ze zákulisí, tak současná situace je do jisté míry politická. Určitě se bohužel stále dopuje, ale není to jen v Rusku. V rámci té „protiruské“ kampaně jsou podle mého názoru trestáni i sportovci, kteří za nic nemohou, a nikdo proti nim nemá konkrétní důkazy. A s tím souhlasit nemohu.