KDYŽ JSTE SE TAM DOKÁZALI DOSTAT, TAK PŘESNĚ VÍTE, CO VÁS TAM TÁHNE

Dina Štěrbová (76) je ženská výšková rekordmanka, jejíž život poznamenala vášeň ke kombinaci výšek a dálek. Miluje Pamír, Hindúkuš a Pákistán. V roce 1977 stanovila československý ženský výškový rekord výstupem na hindúkušský Nošak (7492 metrů), který pak sama posunula, když s americkou kolegyní a dvěma Šerpy vystoupila v roce 1984 na tibetskou Čo Oju. Láska k horám ji nikdy neopustila a dnes navíc pomáhá lidem v zapadlé pákistánské horské vesnici, pro které vybudovala moderní fungující nemocnici.

Který z vašich horolezeckých úspěchů považujete za nejdůležitější?

Samozřejmě Čo Oju. Na osmitisícovku jsem chtěla vylézt celý život. Když se tak stalo, nemohla jsem tomu ani uvěřit.

Mají to ženy-horolezkyně v něčem těžší. Například co do fyzických možností těla?

Mužský organismus je přece jen robustnější, ale po těch jiných stránkách bych ani neřekla. Jediným rozdílem je fyzická síla.

Organizujete pomoc lidem v Pákistánu. Které z místních aktivit považujete za nejdůležitější?

Naše hlavní pomoc spočívá v provozování nemocnice v horské osadě Arandu na úpatí ledovce Čogo-Lungma. Vesnice se nachází ve vysoko položeném horském údolí u říčky vytékající z ledovce. Budovat nemocnici v údolí by nemělo smysl, protože právě se stoupající nadmořskou výškou rostou objektivní potíže místních lidí.

Oni na svou domovskou nadmořskou výšku nejsou adaptovaní?

Jsou, ale všechno je tam těžší. Počínaje nedostatkem vody. Údolí má pouštní charakter a cokoli pěstovat můžete jen tam, kam přivedete vodu. Už tohle je samo o sobě hrozná zátěž. Dále, není tam půda. Půda se tvoří dlouho a místní políčka na říční terasách mají vrstvičku úrodné půdy tlustou jen několik centimetrů. Kvůli tomu tam vlastně roste nejdražší obilí na světě. Místní obyvatelé žijí na úrovni středověku a veškerý tamní život je nesmírně těžký. Trpí nemocemi, které už jsou jinde dávno vymýcené. Nemají léky ani lékařskou péči. Jediné, co tam funguje, je projekt české nemocnice. Ta je z hlediska veškerých humanitárních projektů naprostým unikátem, protože není jednorázovou pomocí, ale stále trvá. Kdyby tam Češi každoročně nejezdili, tak to padne.

Jak často českou nemocnici navštěvujete?

V podstatě každý rok. Je to šíleně náročné, z hlavního města se musíte dostat 1500 km do hor. Někdy letadlem, ale už jsme jeli i auty nebo autobusy. Je to nebezpečná cesta, protože tam expanduje Talibán. Naším cílem je učinit naši nemocnici postupně samoudržitelnou. Aby si nakonec oni sami dokázali vytvořit prostředky, za které nakoupí léky. Zatím jim to tam musíme finančně dotovat. Jinak nám to ale funguje a místní lékaři to během roku dokážou spravovat sami. Zvláště ve srovnání s údolími, kde nic takového není, je to velký úspěch. Česká republika je tam díky naší nemocnici velký pojem.

Jaký máte názor na komerční horolezecké cestovky?

To se mě raději ani neptejte. Krátce – velmi negativní.

Máte osobní zážitek, kdy jste si sáhla na dno svých sil?

Když jsem vylezla na nejvyšší kopec Afghánistánu (7492 m vysoký Nošak, pozn. redaktorky), velmi jsem se bála, že to nezvládnu, tak jsem to příliš uspěchala. Když aklimatizaci uspěcháte, v sedmi tisíci metrech poznáte, co to je. Nemůžete udělat ani krok, jen se plazíte. Zachránil mě tam jeden Polák, který mi uvařil čaj a polívku, tak jsem se nakonec mohla dostat zpátky dolů.

A jaký je váš emočně nejsilnější pozitivní zážitek?

Musím znovu jmenovat Čo Oju. Ale kupodivu ne na vrcholu. Tohle říká více lidí. Teprve až slezete dolů, jste v bezpečí a vypijete kotel čaje, tak vám to v té hlavě sepne. Mám z toho radost dodnes. Hrozně jsem to chtěla, ale scházelo mi sebevědomí. O to byla moje radost potom větší.

Která hora je pro vás nejpřitažlivější z estetického hlediska?

Krásných hor je spousta. Třeba nepálský Ama Dablam. Také K2 je nádherná. Vždy také záleží na osvětlení, které se stále mění. Fascinují vás barvy a ta úžasná velikost. Člověk si tam uvědomí určitý přesah. Srovnají se vám měřítka a všechny blbosti vám pak připadají opravdu jako blbosti.

Uvědomujete si okolní krásu i přes fyzickou zátěž?

Když už jste se tam dokázali dostat, tak přesně víte, co vás tam táhne.

Teď jste mi možná odpověděla na další otázku. Při zmínce o horolezectví se člověk občas musí zeptat proč. Proč?

Je to takové trochu prokletí. Každého to drží nějakou dobu. Někomu to vyprchá za dva roky, ale pro mě je to stále to nejkrásnější, co na světě je.

Stanovila jste československý ženský výškový rekord. Jak překonáváte výšky?

Ten rekord byla zároveň i první česká ženská osmitisícovka. Můj organismus jinak výšky překonává poměrně snadno.

V jaké výšce začíná opravdové nebezpečí?

Taková první zóna je 5000 metrů. Už tam kupodivu umře hodně lidí, protože to podcení. Rychle tam dojdou a zůstanou tam jako v pasti, ze které se už nedostanou pryč. I nám takhle umřel jeden kluk. Velký vytrvalec, nejlepší z nás všech. Doma vyhrával všechny závody, ale tady za tři dny zemřel na edém plic. Jenom proto, že včas nesestoupil.

Potom je to samozřejmě těch 8000 metrů. Těm se říká zóna smrti. Množství kyslíku klesá logaritmicky. Ve 4000 je ho polovina, v 8000 třetina. A třetina je hodně málo. To už je nefyziologické. Kdyby si tam člověk jenom lehl do stanu, tak za nějakou dobu zemře. Organismus tam už jede na dluh. Aklimatizovat se dá do výšky 6500 metrů. Tedy že by tam člověk trvale mohl žít. Ale ne výš.

Při horolezeckých neštěstích se občas vyskytnou případy, kdy někdo procházel kolem a poskytl jen malou nebo žádnou pomoc. Je možné v takto fyzicky vypjaté situaci tyto lidi odsoudit?

Není je možné odsoudit. Závisí to samozřejmě na okolnostech, ale většinou má každý co dělat sám se sebou. Na záchranu druhého už nemá síly. Tohle se velmi často odehrává na Everestu, kde je takhle už dost mrtvých. Horší je, že je pak nikdo nesnese dolů.

Pokud bych chtěla jen vidět Mount Everest, je potřeba trénink pro trek do základního tábora?

Není. Stačí, když budete třeba průměrně jezdit na kole. Na treku musíte především postupovat pomalu. Je to údolí s největším výskytem horské nemoci, protože tam chodí strašně moc lidí včetně školních výletů z Indie.

Je ještě nějaké místo nebo hora, které byste chtěla navštívit?

Já bych takhle nejraději jezdila donekonečna.