NESNÁŠÍM HUDBU JAKO KULISU

Jan Kučera (*1977) je šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru, sám je také skladatelem i multiinstrumentalistou. Jako host setkání dámského klubu nám umožnil nahlédnout pod pokličku profese, která je v orchestru nejviditelnější a má zásadní vliv na výslednou podobu hudby, kterou pak slyšíme.

Jste poměrně mladý. V jakém věku se člověk obvykle stává šéfdirigentem velkého orchestru?

To je hodně individuální. Každopádně se tak nestane ze dne na den a předchází tomu mnoho let studia a sbírání zkušeností. Do let studia počítám samozřejmě i studium nástroje, každý dirigent by měl alespoň jeden nástroj slušně ovládat. U mě to byl od tří let klavír.

Dosáhl jste uznání v mezinárodní dirigentské soutěži. Jak taková soutěž probíhá?

Maďarský skladatel Béla Bartók řekl, že soutěže jsou pro koně, ne pro umělce. S tím souhlasím. Přesto jsem se ve svých dirigentských začátcích dvou zúčastnil a beru to jako další zkušenost. Adepti mají 20 minut na zkoušení s orchestrem, to sleduje porota a hodnotí jeho práci. Soutěže instrumentalistů ještě trochu uznávám, ale dirigentské mi přijdou velmi absurdní. Nepopírám ale, že mohou nastartovat dobrou kariéru.

Do jaké míry je dirigent schopen ovlivnit vyznění či poslání skladby?

Zcela zásadně. Geniální hudbu může pohřbít a tu průměrnou povýšit. Podle mě jde hlavně o jakousi empatii vůči skladateli, vyhmátnout, co chtěl dílem sdělit a to se pokusit co nejlépe tlumočit. Jak a zda toho dosáhne je věc jiná. Na rozdíl například od obrazu má hudba tu krásnou nevýhodu, že není nikdy kompletní a hotová. Notový zápis se dá vyložit mnoha způsoby, někdy samozřejmě i špatnými. Když si zadáte na Youtube jednu a tutéž skladbu, už jen stopáž různých interpretací může být odlišná v řádu minut.

Které je vaše nejoblíbenější období, kdo jsou vaši oblíbení skladatelé?

Nejradši mám vždy tu hudbu, kterou právě studuji nebo diriguji. Snažím se soustředit na detail a mnohdy opakovaně žasnu, jakou fantastickou hodnotu nám velcí Mistři zanechali. Byl by to nekonečný seznam jmen, zde snad jen tři: Bach, Beethoven a Dvořák.

Měly by být velké symfonické orchestry nositeli a interprety čisté klasiky, nebo by měly hledat i alternativní cesty?

Každý symfonický orchestr, který se nespecializuje například jen na hudbu filmovou či nejnovější, bude mít asi dramaturgické těžiště v hudbě klasické. Procentuální zastoupení alternativních projektů, hudby cross-overové, bude asi jiné u České filharmonie a jiné například u ČNSO. Já sám diriguji poměrně dost vícežánrových symfonických projektů, přesto je devět koncertů z deseti klasika, tedy období klasicimu, romantismu a 20. století.

Posloucháte své vlastní nahrávky?

Někdy ano, něco je lepší, něco horší. Ale že bych se trápil, že třeba při live nahrávce nevyšlo vše ideálně, to ne.

Jak vypadá dramaturgie Karlovarského symfonického orchestru a do jaké míry se na ní šéfdirigent podílí?

Obě dosavadní sezóny jsem připravil zhruba z osmdesáti procent, zbytek po dohodě s ředitelem a sólisty, kterým rád nechávám možnost výběru. V sezóně 2015/2016 jsem volil hodně české soudobé hudby, ta následující sezóna je spíše konzervativní, ale i tam lze objevit neobvyklé skladby. Zařazením soudobých skladeb nechci posluchače děsit ani odradit, spíše jim dát možnost objevit v ní krásu. Samozřejmě je potřeba pečlivě vybírat.

Máte nějaký dirigentský vzor? Inspiruje nebo inspiroval vás někdo?

Začínal jsem jako asistent šéfdirigenta Vladimíra Válka v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu a jeho dirigentské gesto jsem zpočátku dost kopíroval, přišlo mi funkční, věcné, neokázalé, bez zbytečných kudrlinek. Zároveň jsem se SOČR odehrál desítky koncertů jako klavírista v orchestru a měl možnost sledovat práci mnoha dirigentů a to byla moc dobrá škola. Takovým mým zásadním vzorem je Leonard Bernstein, nedostižný, velký, obdivuhodný.

Věnujete se i multižánrovým projektům. Který z nich je váš nejoblíbenější?

Čechomor, Dan Bárta, Michal Pavlíček, Michael Kocáb, Radka Fišarová, Dasha, s těmi všemi a mnoha dalšími mě moc baví stát na jednom pódiu či ve studiu a společně dělat muziku. Z těch zahraničních je to například skvělý flamencový kytarista Carlos Piňana.

Posloucháte někdy i moderní populární hudbu? Pop, rock, dance music…?

Jelikož mám doma malé dcerky, poslouchám Let It Go z Ledového království, Peklo, peklo, peklíčko z Nezbedné pohádky a další hity. V dětství a pubertě byli mými bohy Europe, Michael Jackson, Queen, z MTV jsem ve třinácti letech hltal všechno. Pak přišel jazz…

Jelikož stojím téměř denně před orchestrem, tak potom vyhledávám spíš ticho. Nesnáším hudbu jako kulisu, mám problém jít v české restauraci na oběd, zvukový smog je mor. Je velký rozdíl mezi „poslouchat“ a „slyšet“. Degradace hudby, která má člověka dojmout, roztančit či povznést je evidentní.

Které umění kromě hudby vás fascinuje?

Obrazy. Především Edgar Degas a další impresionisté. Zkouším pro zábavu trochu malovat, to médium mě fascinuje.

Jaký je váš nejoblíbenější nástroj v orchestru? Musí být dirigent „nestranný“, nebo někteří z vás věnují větší péči oblíbené sekci?

Každý nástroj a každá sekce je součástí hudebního obrazu (už jsme zase u obrazů), je to kolektivní výkon, kde má každý svůj nezastupitelný úkol. Vždy se vyplatí zaměřit se na smyčcové nástroje, přeci jen tvoří asi polovinu orchestru a zásadně ovlivňují jeho zvuk. Jestli je nějaká sekce, které neodpustím nic a vyžaduji naprostou přesnost, tak to jsou bubeníci.

Na který nástroj sám hrajete?

S klavírem jsem od malička srostlý, v šestnácti jsem začal trochu hrát na trubku, kytara k táboráku nesmí chybět, a kdybych neuměl na akordeon lidovky mého strýce, slavného Karla Polaty ze Sušice, byla by to fakt ostuda.