Petr Malásek: Hudba je nositelem emocí

Hana Hegerová, Marta Kubišová, Lucie Bílá – to jsou tři výjimečné dámy české hudební scény, s nimiž spolupracoval přední český hudební skladatel a klavírista Petr Malásek. V rozhovoru na setkání Cosmopolitan Executive Helas Ladies Club prozradil nejen to, jak se s nimi seznámil, ale také to, jak zajímavé je skládat hudbu k filmovými a divadelním projektům. Na kontě jich má přes 200.

Jste autorem hudby k více než 200 filmových děl a divadelních her. Jak se inspirujete, když dostanete nabídku na vytvoření hudby k nějakému takovému projektu?

Speciálně film je specifický útvar v nedostatku času. Film se dělá dlouho, připravuje se několik let, následně se třeba půl roku natáčí. Pak přijde na řadu střih a další dokončovací práce. Skladatelé pak dostanou již hotový sestříhaný film, protože jedině tak se dá hudba pro film přímo komponovat. Vzhledem k tomu, že každá ta složka má právo na určité zdržení, většinou se k nám film dostává se zpožděním a naším úkolem je vše zvládnout do premiéry. To je totiž to jediné, co nelze posunout. Většinou tak máme velmi málo času, často kolem dvou až tří týdnů. Musíme pamatovat na to, že je nutné zkomponovanou hudbu i natočit a vše se musí stihnout.

Jak to v takovém časovém presu děláte?

Dnes už nám pomáhá technika, už existují počítačové programy, do kterých noty zadáte, on vám to zkontroluje, přehraje a vy můžete zjistit, zda tam jsou nějaké chyby a případně je opravit. Ještě před několika lety jsem však všechno dělal ručně. Mým nejlepším přítelem byla tužka a tím ještě lepším guma, protože je naprosto normální, že člověk noty napíše několikrát špatně a musí tedy gumovat a opravovat. Musím přiznat, že jsem velký milovník tužek. Vždy, když jedu na nějaký zájezd do zahraničí, tak jedinou věcí, kterou si přivezu, je tužka. Mám tak doma obrovskou sbírku.

Když nahráváte hudbu, máte právo do toho zasahovat, nebo to už jde mimo Vás?

Do momentu, kdy hudbu k filmu odevzdám a nasadím do filmu, je ještě v mých rukách. Teprve po dokončení a předání jde mimo mě. Do té doby mám možnost vše korigovat a kolikrát se stane, že teprve ve studiu vznikne něco, co se nám zdá zajímavé a třeba to dáme na jiné místo ve filmu, kde jsme s tím předem nepočítali. Filmová hudba je zajímavá tím, že vám posouvá čas. Při rychlé hudbě plyne čas jiným tempem než při té pomalé. Jedna natočená scéna je podložená několika druhy hudby a pokaždé to vyzní úplně jinak. Hudba je nositelem emocí. Můžeme říci, že hudba je na filmu tím nejlacinějším, co může být. Natáčení jako takové je nesmírně finančně náročné, musí se platit lokace, herci. Ale pak přijde orchestr, který zase tak moc nestojí, natočí to a polovina emocí je vlastně „v kapse“, čehož si my skladatelé považujeme a snažíme se z toho vytěžit co nejvíce, abychom tou emocí film opravdu podpořili.

Pamatujete si, který film byl tím prvním, pro který jste komponoval muziku?

To si pamatuji moc dobře. První film, který mi byl nabídnut, byla Záhada hlavolamu, což beru jako řízení osudu. Jsem a vždy jsem byl velkým fanouškem Rychlých šípů a foglarovek vůbec. Byl jsem z toho tehdy opravdu nadšený. Napsat Vontskou hymnu, to pro mě bylo něco mimořádného. Komponování té hudby jsem si opravdu užíval. Ten film, který měl premiéru na počátku 90. let, tak nějak vyšuměl, ale vždy, když ho opakují, dívám se a mám ho rád.

Který film vnímáte jako nejprestižnější?

To je těžká otázka, asi ten poslední. Je to totiž tak intenzivní práce, ve které člověk nechá kus duše, kus života – usínáte s ní, probouzíte se s ní a vlastně toho ani moc nenaspíte. Vždy je to tedy ten poslední film, který mám nejraději. V době premiéry to pak pro mě svým způsobem končí, většinou už v té době přemýšlím nad dalším filmem či divadelní hrou. Osobně to do minulosti moc neprožívám. Jednu hudbu mám ale opravdu moc rád. Byla k velkofilmu, který až tak úspěšný nebyl, ale měl svoje diváky. Jmenoval se Andělská tvář. Šlo o historický romantický epos podle Marie Körnerové.

Jak moc je pro Vás náročné být v práci? Jste neustále lidem na očích nebo na uších.

Spíš jsem právě těm lidem na uších. A to je právě ono – jak celý život dělám něco, co není vidět, ale jen slyšet, tak moc miluji práce, které jsou vidět. Proto třeba moc rád sekám zahradu. Vidím hned výsledek. A to u mě vyvolává pocit dobře odvedené práce, někdy větší než ta hudba.

Spolupracoval jste s paní Hanou Hegerovou. Jak ta spolupráce začala?

K paní Haně Hegerové jsem nastoupil v roce 1990. To si pamatuji přesně, protože jsem byl v té době na vojně. Ona mne tehdy oslovila, jestli bych s ní nejel jako záskok za jejího klavíristu do Švýcarska a do Rakouska. Ve vojenské knížce jsem pak měl jako první „opušťák“ uvedeno Bern a Vídeň, což bylo něco kuriózního, ale šlo to. Tyto koncerty dobře dopadly a my jsme si s paní Hegerovou tak nějak zůstali. To, že jsem se s touto dámou setkal a mohl s ní 23 let spolupracovat, považuji za svoje největší životní štěstí. Byla to veliká škola nejen muzikantská, ale i lidská.

Jak jste s Hanou Hegerovou tvořili ta představení, která pro mne byla plná zajímavé a intenzivní energie? Byla všechna stejná?

Koncerty byly víceméně postavené stejně, protože ona měla tolik svých hitů a písniček, které od ní chtěli lidé slyšet, že se moc nedalo vynechávat či měnit, ale tu a tam jsme nějakou změnu v repertoáru udělali. To, jak se s těmi písničkami nakládalo, bylo však pokaždé jiné. A právě to je něco, co mě na muzice a živém vystupování baví – ta momentální inspirace, možnost nechat se ovlivnit publikem, sálem, náladou interpreta. Koncert vždycky dopadne jinak, ale vždycky dobře. Často se stávají různé příhody, které promění koncert v takové malé divadelní představení.

Jak si Vás paní Hegerová „vyčíhla“?

My jsme se znali. Od svých 19 let jsem fungoval jako externí hudebník Tanečního orchestru Československého rozhlasu (TOČR). Já jsem s nimi natáčel hudbu a jezdil po koncertech. Jednou jsme vystupovali ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově, a paní Hegerová tam byla jako host. Protože to bylo MDŽ a šlo o tři koncerty za den, ten druhý a třetí koncert se musel obejít bez některých členů její kapely – kvůli slivovici. Já jsem věděl, že většina písní Hany Hegerové je založena na klavíru, držel jsem se tedy od slivovice dál, resp. jsem její konzumaci odložil na později. To jí nějakým způsobem zaujalo. Dá se tedy říci, že k Haně Hegerové jsem se dostal přes alkohol.

Doprovázíte další dvě úžasné ženy – Martu Kubišovou a Lucii Bílou. Jak jste se setkal s Martou Kubišovou?

Tak jako celá řada situaci v životě jsou dílem náhody, tak i seznámení s Martou Kubišovou bylo takové. Jednou mne fantastický pianista Rudolf Rokl poprosil, zda bych ho nemohl zaskočit. Křížil se mu totiž termín koncertu s Martou Kubišovou s jeho zájezdem s Karlem Gottem. Samozřejmě jsem rád souhlasil. S Martou jsme všechno nacvičili a bohužel do toho Rudolf Rokl onemocněl a brzy zemřel. Vlastně jsme si zase s Martou zbyli. Pamatuji si to přesně, premiéra byla v den, kdy se mi narodil syn, tedy před více než 20 lety. V podstatě jsme se pak s Martou provázeli v průběhu té její, jak ona sama říká, druhé kariéry, až do loňského roku, kdy se rozhodla ke svým 75. narozeninám ukončit kariéru. Nicméně, letos je takový památný rok končící osmičkou a děláme spoustu akcí, které jsou s tímto datem spojeny. Povedlo se mi ji přemluvit, že nám na ně alespoň tu slavnou Modlitbu pro Martu přijde zazpívat.

Jak jste se dali dohromady s Lucií Bílou?

Poprvé jsme se viděli v rozhlasu, kde jsem jako tehdejší člen TOČRu natáčel její písničku Neposlušné tenisky. Potom jsme se asi 20 let potkávali.

Napadlo Vás tehdy, že z ní bude taková hvězda?

Ne, to nenapadlo nikoho, i když všichni byli fascinovaní jejím hlasem. Už tehdy v něm měla dynamit. Byla to rocková holka, u níž nikdo nevěděl, co udělá. Vlivem jejích životních zkušeností a vztahů se z ní stala dáma.

A jak to tedy bylo na samém začátku vaší spolupráce?

Čas strašně rychle běží, je to už 15 let. Tehdy mě a paní Hegerovou oslovila, jestli bychom nejeli jako hosti na její turné, což jsme velmi rádi udělali. Šlo o dvě písničky, paní Hana s Lucií dokonce zpívaly duet. Na další turné už jsem jel jako host jen já, protože paní Hegerová nemohla a na tom dalším už jsem ji doprovázel po celý koncert.

Jde Váš syn Petr ve Vašich šlépějích, nebo snad ve stopách Vaší ženy, herečky Dany Morávkové?

Vypadá to, že se bude živit poctivě, a to ani hudbou ani herectvím. I když je pravda, že s obojím koketoval a docela ho to bavilo. Petr ale miluje literaturu, písmenka, psaní. Myslím si, že tudy někudy se budou ubírat jeho další kroky.

Jak moc Vás v životě ovlivnil Váš tatínek, také slavný klavírista?

Táta mi dal jednu základní radu, kterou si pamatuji – „Chlapče, střez se „Esmerald“!“ Myslel tím, abych si nikdy nic nezačínal s herečkou, tanečnicí nebo zpěvačkou. Díky tomu, že jsem ho neposlechl, žiji už 23 let v, myslím si, mimořádně šťastném manželství, ale on sám to dodržoval. Moje maminka byla střihačka v České televizi, byla jedním z jejích zakládajících členů. Co se huby týče, byl tak moudrý, že mi do toho moc nemluvil, spíše to jen zpovzdálí sledoval. Maminka byla tou výkonnou silou, která se mnou cvičila, což je moc důležité. Každé malé dítě totiž, pokud není nenormální, cvičit nechce. Je tedy potřeba někdo, kdo by ho jemně vedl a neznechutil mu to. Za všechno, co umím, vděčím mamince. Táta na to dozíral a když se mi něco povedlo, což bylo naštěstí poměrně často, tak byl velmi potěšen.

Kdy jste si řekl, že hudba bude Vaší životní cestou?

To byla druhá tatínkova rada, která mě v mých zhruba 12 letech přiměla k důslednému cvičení s cílem dostat se na hudební konzervatoř. Řekl mi totiž, že když budu muzikant, nebudu muset na vojnu. A to byl pro mě tak silný argument, že jsem rád cvičil 5 hodin denně. Dobrou zprávou bylo to, že jsem na vojnu opravdu nemusel, resp. musel, ale do armádního souboru, což byla legendární posádka v Praze, o které se traduje spousta historek. Díky té vojně jsem ale poznal, jak už bylo řečeno, paní Hegerovou.

Kolik hodin denně cvičíte dnes?

Cvičím čím dál raději a snažím se cvičit každý den – jednu až dvě hodinky na udržení se ve formě. Teď jsem si dal za úkol nastudovat společně s kolegou Karlem Košárkem jednu poměrně obtížnou klasickou skladbu a prezentovat ji pro PETROF na jejich koncertě na podzim. Bude mě tak teď čekat více cvičení.

Co to bude za skladbu?

Jde o Sonátu pro dva klavíry francouzského autora Clauda Bollinga. Je to jazzová sonáta, takže je to souboj klasického a jazzového pianisty. Vše je v notách pečlivě zapsáno a není to jednoduché. Musím tedy trochu zapracovat.

Budete s touto skladbou vystupovat veřejně i někde jinde?

Doufám, že ano. Když už to budeme mít nastudováno, tak by to bylo prima – třeba na recitálech kolegy Karla Košárka.

Vím, že máte rád jazz a občas vystupujete v jazzových klubech. Je nějaký Vašemu srdci nejbližší?

Jazz je taková psychohygiena – hudební psychohygiena. Když člověk přijde do jazzklubu, je většinou plný cizinců, nikdo vás nezná a mým úkolem je lidi přesvědčit, že na ten klavír umím hrát. A nejen já na klavír, ale my všichni jako kapela musíme dokázat, že ten jazz umíme a že z nás vyzařuje energie, která návštěvníky klubu strhne. Není to vždy jednoduché, je to tedy dobrý lék na případné zpychnutí. Vystupování v jazzklubech mám rád, navíc je to vždycky příjemné setkání s mými kamarády, s naším Jazzovým kvartetem, se kterým už hrajeme také nějakých 15 let. A co se týče konkrétních klubů, kde hrajeme, jde například o kluby, kde se jazz hraje denně – Agharta, JazzDock, JazzBoat nebo Reduta.