Představujeme hosty setkání – Marie Poledňáková

Česká scénáristka, režisérka a mediální podnikatelka MARIE POLEDŇÁKOVÁ

V čem vidíte tak ohromný úspěch filmů Líbáš jako bůh a Líbáš jako ďábel?
Není mnoho filmů o lásce ve zralém věku. Moji hrdinové naléhavě cítí, že “co není teď, už nikdy nebude” a přesto nebo právě proto život nevzdávají, ještě nechtějí být jen pasivními diváky “cizích příběhů”. I za cenu, že nejednají vždycky rozvážně, že se nebojí být třeba směšní, sami před sebou nebo před druhými. Chce to odvahu žít naplno, nebo to alespoň zkusit: samozřejmě i s rizikem, že nás naše vlastní pošetilosti mohou položit na lopatky. Tomu spoustu lidí rozumí a fandí. Oběma filmům je společné to, že vysílají pozitivní energii.

Jaký žánr platí na dnešní diváky?
Těžko zobecňovat. Některý režisér vsází na neuvěřitelné příběhy, na záhady nebo drahé triky. Já točím filmy, na které bych sama šla do kina. Chci se pobavit, ale nejen to, chci si něco prožít, chci vidět postavy z masa a kostí, chápat jejich vztahy, problémy, s kterými se mohu ztotožnit. Chci zážitek, nevyprchá cestou z kina, který dokáže člověka probrat a nabije ho dobrou náladou. Ostatně diváci nechodí do kina, kvůli nám, tvůrcům. To by byl domýšlivý omyl. Chodí do kina kvůli sobě! A tak mám to štěstí, že většina z nich chodí na stejné filmy jako já.

Kde hledáte inspirace. Co vás motivuje?
Člověk nikdy neví, kdy „zakopne“ o to správné téma, které bude v dramatickém tvaru fungovat. Moje příběhy jsou plné situací, které se skutečně staly. A když je v zárodku tušit, že je to komediální, tak do toho jdu. Humor se nedá vymyslet, prostě vyplývá z charakterů a situací, do kterých se hrdinové dostávají…

Když píšete scénáře, jsou nejdříve postavy, ke kterým jsou přiřazování herci nebo je tomu naopak?
V samotném začátku většinou existuje nějaký reálný předobraz postavy. Ale postupně cítím, jak mi postava sama ožívá, a takzvaně si začíná dělat “co chce.” To je ale dobré znamení! Samozřejmě už v průběhu práce na scénáři mne napadá obsazení. Konkrétní představy herců naskakují postupně, ale někdy se mi ale stane, že scénář je hotový a představitele stale nemám. To je velký problém. Třeba představitelku Heleny Kamilu Magálovou jsem našla po dlouhém hledání na Slovensku.

Čím si vysvětlujete, že Váš nejúspěšnější film S tebou mě baví svět sklízí slávu po tolika i po třiceti letech?
Sama si kladu otázku, jakou sílu měla tahle komedie, že tehdy dokázala diváky nadchnout, že se tolik let reprízuje a vlastně jí dorůstají stále další generace. Psala a točila jsem tenhle film v době totality a věděla jsem přesně, o čem chci vyprávět. O světě, kde jsou lidi na sebe slušní a přes různé karamboly se nakonec dokážou domluvit. Ve filmu nepadnou nikdy slova „mám tě rád, miluju tě“, ale láska je ve vztazích a v situacích. Všichni toužíme po harmonické rodině, kde je veselo, po mužích, kteří zlobí jako malé děti, po dětech, které jsou nadšeni ze svých tatínků a my ženy jim odpouštíme a milujeme je. Toužíme po dobrém a naplněném životě. A jak to vypadá, tohle platí pořád! A to je dobře.

Jak na vás zapůsobilo setkání dámského klubu?
Věděla jsem, že mám před sebou zcela zvláštní a specifické publikum. Vzdělané, zkušené ženy, které mají už v životě hodně za sebou a mnoho dokázaly. Kladla jsem si otázky, co je bude zajímat a jak budou reagovat? Pak jsem všechny starosti pustila z hlavy. Když člověk mluví upřímně a otevřeně, tak je to nejlepší cesta k vzájemnému pochopení. Ostatně tímhle se řídím i ve své tvorbě. A funguje to…