Václav Vydra: Svoboda je zásadní věc. Bohužel se jí dobrovolně vzdáváme

O koních, podnikání a svobodě jsme si povídali s hercem, „koňákem“ a také podnikatelem Václavem Vydrou. Ten byl hostem klubového setkání Cosmopolitan Executive Helas Ladies Club s podtitulem „O hledání svobody a svobodné vůli“.

Řekněte mi, stává se Vám, že role, které ztvárňujete a hry, ve kterých hrajete, ovlivňují náladu tak, že ji máte třeba každý den jinou?

Tohle se mi nestává. Hra pro mne začíná v momentě, kdy začíná představení a končí s posledním zatažením opony.

Odcházíte tedy po představení s čistou hlavou?

Ano. Pokud je představení dobré a dočká se úspěchu u diváků, je to příjemné. Pokud se tak nestane, tak to hodím za hlavu. Naštěstí poslední dobou a vlastně v životě vůbec jsem neměl smůlu na takové hry, po jejichž odehrání jsem odcházel otrávený, naštvaný nebo rozmrzelý.

Ani témata her Vám náladu nemění?

Ne, není to tak, že bych byl ovlivněn tím, zda hraji komedii či tragédii. A neovlivnil mě například ani jeden nepříjemný zážitek. Momentálně hrajeme v Divadle Na Vinohradech hru Ifigenie v Aulidě, při jejíž premiéře jsem spadl na hlavu ze dvou metrů. Hrajeme to v takovém tunelu dva metry nad jevištěm. Tunel je z plexiskla, takže klouže. Kolegyni Kateřinu Brožovou tam táhnu dopředu směrem k hraně tunelu a nějak jsem botou zavadil, dopadl jsem na koleno a už jsem jel tím tunelem jako po ledě. Oba jsme přepadli přes jeho hranu. Já spadl na hlavu a ona na mě. Moc si to nepamatuji, vzbudil jsem se až když byla spadlá opona. Naštěstí všechno dopadlo dobře a za zhruba čtyři minuty jsme pokračovali dál.

Možná máte pády natrénované svou jízdou na koni…

No, o natrénovaných pádech se mluvit nedá. Nejsem kaskadér, takže je netrénuji. Ale samozřejmě jsem spadl mockrát. Někdy člověk spadne dobře, někdy hůř. Poslední dobou ale už padám opravdu nerad. Jak je člověk starší, tak už přeci jen ta ohebnost není taková. Například pády z pomalé rychlosti nebo z místa jsou moc nepříjemné. Nezapůsobí kinetická energie, ale jen zemská přitažlivost. Většinou se tedy padá lépe, když člověk jede rychle.

Jak moc je pro Vás důležitá svoboda?

Svoboda je pro mě zásadní věc. Povídáním o ní bychom mohli strávit spoustu času, protože bych o tom mluvit chtěl. Myslím si, že svoboda je něco, o co bychom se neměli nechat připravit. Tím, jak trochu stárnu a jak jdu životem, mám bohužel pocit, že o tu svobodu stále víc přicházíme. A co je horší, že se jí tak nějak dobrovolně vzdáváme – mnohdy zejména kvůli bezpečnosti. Ona svoboda ale je i to, že život je nebezpečný. Nikdo mi nemůže zaručit, že se mi nic nestane. Pokud mi to někdo bude chtít zaručit, měl bych být opravdu opatrný a dávat velký pozor. Ideálně se totiž bezpečnost zaručuje, když se někdo někam zavře a nepustí se ven. Poslední dobou mám hrozný pocit, že celá společnost se v rámci toho, aby se nikomu nic nestalo, vzdává jedné svobody za druhou. Toho se trochu bojím. A děje se to ve všech různých směrech našeho života, ať je to monitoring na ulicích, omezování rychlosti, chození se psy na vodítku s košíkem, zákazy vstupu tam nebo onam. Samozřejmě tomu napomáhají i moderní technologie.

Máte spoustu koníčků. Milujete psy, koně, jachting, motorky. Také jste začal tančit. Je to projev právě té svobody?

To všechno, co jste vyjmenovala, paradoxně na jednu stranu vede k určité nesvobodě. Už je toho tolik, že to všechno nestíhám a vlastně se tím sám spoutávám. V poslední době se cítím časově totálně spoutaný, a to i když se říká, že člověk má tolik času, kolik si ho sám udělá. Já už nejsem schopný si ho udělat. To je na tom to nejstrašnější. Nebo si ho dělám na úkor někoho jiného, třeba mojí ženy či koní. Snažím se ale nedělat si čas na úkor divadla – to je moje profese, moje zaměstnání. Tam je určitá časová priorita. Hledám tedy časové úseky mezi pracovními povinnostmi – například mezi zkouškou a představením sedám do auta, jedu na statek, kde ostrouhám dvě kopyta a zase jedu zpátky na představení. Takhle to jde den po dni, až si někdy říkám, jestli jeto opravdu to, co jsem chtěl. Mou touhou bylo si s koňmi užívat, jezdit na nich, aby to byla moje zábava. Tím, jak jsem do toho zabřednul se to však stalo povinností. A kde je povinnost, tam mnohdy přestává zábava. Nicméně stále se snažím v tom najít to pozitivní. A to je fakt, že mě to pořád baví i když mě to vyčerpává. Vím však, že to má smysl. Začal jsem to dělat kvůli něčemu a ten důvod nezmizel – proto to dělám pořád.

Co Vás ke koním přitáhlo?

Byl jsem naprosto městské dítě. Narodil jsem se v Praze, kde jsem prožil celé své dětství a mládí. V té době jsem se tedy ke koním moc nedostal. Svou první jezdeckou fotografii mám z doby, kdy mi byly čtyři roky. Tehdy jsem seděl ve Valdštejnské zahradě na bronzovém koni. Druhá jezdecká fotografie vznikla v mých 12 letech u Balatonu. Tenkrát to bylo poznamenané tím, že jsem viděl film Poklad na Stříbrném jezeře, který mě moc zaujal. Umluvil jsem tehdy rodiče, aby mi koupili hodinu jízdy na koni. Protože jízda probíhala poměrně zdárně, nabyl jsem dojmu, že umím jezdit na koni. Když jsem byl někdy ve 20 letech na jízdárně se svojí známou dotázán, zda jezdím na koni, bez váhání jsem odpověděl, že ano. Posadili mě tedy na něj a vyjeli jsme ven. Vyjížďku jsem absolvoval bez komplikací, což mě v tom, že umím jezdit na koni, utvrdilo. Začal jsem tedy do jízdárny docházet pravidelně. Čím déle jsem tam chodil, tím více jsem ztrácel své přesvědčení, že umím jezdit na koni. Občas se třeba stalo, že jsme se z vyjížďky s koněm vraceli každý zvlášť 😊 Pak jsem na nějaký čas přestal jezdit, ale vrátil jsem se k tomu. Před 20 lety jsem si pak koupil svého prvního koně.

Kolik máte koní dnes?

Sedm koní mám, vlastní statek a na statku 30 koní. Máme také kopytní kliniku, kde ošetřujeme koním kopyta naboso.

To je další obrovské téma, které jste vnesl do České republiky. Jak jste přišel k tomu, že Vaše koně se nekovají? Jaká je Vaše zkušenost?

O téma nekovaných koní jsem se začal zabývat v momentě, kdy moje koně začali mít problém s kopyty. Problém, který nebyl řešitelný „normálním“ způsobem – nepomohl ani specialista na kopyta, ani veterinář. Začal jsem se tedy pídit po dalších možnostech řešení a také po tom, kde je podstata problému, kdy a kde vznikl. Měl jsem to štěstí, že se mi do rukou dostala kniha, po jejímž přečtení jsem se nestačil divit. Zjistil jsem, že v ní jsou informace, které jsem nevěděl, podle kterých jsem se neřídil. Ani mí koně podle toho nežili. Psali v ní, že kůň je určitý typ tvora, který potřebuje určitý způsob života. Kdyby byl kůň rybička, bylo by to daleko jednodušší. Když si koupím rybičku a přinesu si jí v půllitru ze zverimexu, nechám ji v něm týden, chcípne mi – a já budu naštvaný, protože nebudu vědět proč, když byla ve vodě. Jenže to jí nestačí, potřebuje akvárium, písek, rostlinky, vzduchování, vyhřívání a další věci. Prostě se o tu rybičku musíte starat. Jenže kůň nechcípne po 14 dnech, vydrží roky i v naprosto nevyhovujících podmínkách. Dokonce je díky různým pomůckám, jako jsou třeba i podkovy, i provozuschopný. Většině lidí to buď stačí a poté, co kůň „doslouží“, ho pošlou do důchodu, nebo ho dají utratit, a někdo se s tím holt nechce smířit. A já jsem díky té knížce zcela změnil vnímání. Rozhodl jsem se svým koním poskytnout život, který je co nejblíž jejich přirozenému životu – to znamená život ve stádě, venku, žádné zavírání. Jestli chce jít kůň do přístřešku, může jít, jestli chce jít ven, ať jde ven. Strašně důležitý je povrch, kůň – zvíře, které se vyvinulo ve stepních podmínkách, musel denně od narození až do smrti nachodit poměrně značný počet kilometrů, aby se nakrmil. Kůň je stádové zvíře, které je každý den v pohybu – každý den nachodí přibližně stejný počet kilometrů. A spolu s ním i jeho kopyta, která se za miliony let, vyvinula ve složitý geniálně vymyšlený orgán. Ale vymyšlený do podmínek, ve kterých se vyvinul. V takových podmínkách dochází k určité rovnováze obrusu a dorůstání kopyta, protože to je nehet. Když je tato rovnováha narušena, kopyto začne přerůstat, začne se deformovat a pokud se neupraví do správného tvaru, bude mít kůň časem problém. Jenže ta změna v kopytech je plíživá, kůň si na to zvyká, může tedy fungovat s velikým přesahem. Podkova je něco, co zamezuje mechanismu kopyta, znemožňuje, aby tento orgán fungoval tak, jak má. Sice zabrání obrusu kopyta, ale kopyto dál roste sevřené podkovou. Tam zase vznikají jiné problémy. To jsou tedy informace, ke kterým jsem se dostal a začal jsem je pouštět dál. Nakonec jsem pochopil, že se to musím sám naučit a také to učit další.

Stal jste se tedy průkopníkem nekování v České republice?

V podstatě ano, byl jsem tím, kterého bylo slyšet a vidět. Také proto jsem byl buď vyhledávaný a opěvovaný anebo zatracovaný. Jak říká jeden moudrý muž: „Pravda prochází třemi stádii. Nejdřív je zesměšňována, potom zatracována, a nakonec přijata jako naprostá samozřejmost.“

V jakém jsme teď stádiu?

Myslím, že něco mezi zesměšňováním a zatracováním.

Kolik vyznavačů této metody v České republice dnes je?

Vystudovalo to již několik desítek lidí, ale někteří lidé to přestali praktikovat. Je to náročné. Spousta lidí to začne dělat s myšlenkou, že si tím vydělají peníze. Pokud by to ale měli dělat správně a pořádně, tak si tím vydělat nemohou. Majitelé koní totiž dnes nejsou ochotní za to platit tolik, aby se to těmto lidem vyplatilo.

Kolik dnů v měsíci hrajete?

Něco mezi 20 až 25.

Takže skoro neustále… A kdy máte čas jezdit na koni, když vlastně neustále pilujete kopyta?

Strouhám zhruba 15 koní, sedm svých a několik na Klinice. Tam je to složitější, protože ty se musí strouhat častěji. Navíc, když koně z Kliniky odejdou, je třeba jim kopyta upravovat nadále. Teď například s kolegyní, která mi pomáhá, jezdíme za jedním koněm k němu „domů“.

Když se bavíme o té svobodě, odbočím od koňského tématu. Velmi často se v rámci našich projektů bavíme o podnikání. I vy s ním máte své zkušenosti. Jaké jsou?

Ano, měl jsem ve svém životě období, kdy jsem to zkusil. Ale to měla celá řada mých hereckých kolegů, kteří začali podnikat ve chvíli, kdy po Sametové revoluci nastala ta možnost a mohli jsme najednou dělat, co jsme chtěli. Dnes je to zase složitější. Tenkrát to bylo relativně jednoduché, což bylo úžasné. Já osobně jsem měl tehdy velkou touhu začít podnikat. Také jsem tenkrát jezdil do Španělska za svým nevlastním otcem, který byl také podnikatelem a obchodoval s českým sklem. Paradoxně jemu svobodná změna, která v Československu nastala, zlomila vaz, protože obchodoval s podniky zahraničního obchodu a najednou byly na scéně soukromé firmy, obor se začal tříštit. Jemu to způsobilo poměrně zásadní problém. Nicméně já jsem měl podnikatelských nápadů spoustu. Přemýšlel jsem, že bych mohl dovážet olivy, fascinovaly mě uklízecí mopy, což bylo něco, co u nás tehdy vůbec nebylo – tady to byl hadr a koště. Nakonec to dopadlo úplně jinak a já se obrátil k něčemu, co mě kdysi bavilo, a to byly zbraně. Narazil jsem na jednoho svého kolegu a dalšího člověka, kteří měli stejné zájmy, založili jsme firmu a začali vozit zbraně ze Španělska. Byl to skvělý nápad, několik let to fungovalo naprosto úžasně. Díra na trhu tu byla neskutečná. My jako totální amatéři jsme se dostali do tohoto světa a vybudovali jsme jednu z největších dovozních firem zaměřených na tento artiklu v Československu, pak v České republice. Později jsme narazili na několik úskalí. Mezi ta patřila například naše nezkušenost a neznalost celého prostředí. Když mi lidé kolem mě například radili, abychom kapitalizovali, vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. Žili jsme v nájmech a leasingách, vše, co jsme vydělali, jsme utratili, nekapitalizovali jsme. Tudíž, když přišly první problémy, neměli jsme kam sáhnout. A to byl zásadní problém, který vznikl novým zákonem o zbraních a střelivu, který vyšel a neexistovala k němu prováděcí vyhláška. Ta přišla až po půl roce. Během toho půl roku jsme nemohli prodávat, protože postaru to nešlo a ponovu také ne. Ve chvíli, kdy jsme dělali měsíční obrat 3,5 – 5 miliony korun, abychom mohli firmu uživit, jsme najednou vykazovali obrat ve výši 800 tisíc korun. Takže za půl roku to vytvořilo velkou ztrátu, ze které jsme se již nedostali. Navíc jeden ze společníků nám ještě situaci ztížil. Já, jelikož jsem byl jednatelem firmy, jsem si to všechno „vyžral“ až do konce.

Co Vám pomohlo? Čím jste se zachránil? Kdo Vám pomohl?

To je dobrá otázka. Za prvé jsem měl štěstí, že ekonom, který tenkrát dělal v naší firmě, měl zetě-právníka a ten mi pomohl s právní částí problému. Pak tam byla další problém finanční, protože po nás zbyl velký dluh. Hrozilo tak reálné nebezpečí, že to, co je zastaveno ve prospěch banky, propadne. A to byl náš dům. Tenkrát mi volala nějaká paní, jestli by se se mnou nemohla sejít, že by mi chtěla něco říct. Já jsem se schůzkou souhlasil, ačkoli jsem nevěděl, co mě na ní čeká. Dali jsme si sraz v kavárně, já si dal kafe a dort a ona mě poprosila, abych ji nebral jako blázna, ale že se zabývá spiritismem a že pro mě má vzkaz od maminky. Chtěla mi říci, že se jim moje maminka objevila na jedné z jejich seancí a vzkázala mi, abych se nebál, že všechno dobře dopadne. Tak jsem jí poděkoval a rozešli jsme se. Bylo to v době, kdy jsem chtěl vydat knížku o mámě. Máma ji psát začala, sepisovala memoáry, ale stihla napsat asi jen 20 stránek. A já jsem se rozhodl, protože jsem jí do toho tak trochu uvrtal, že ji dopíšu sám. Odmítl jsem všechny nabídky a když jsem odmítl poslední a uplynulo asi 10 let a já napsal asi dvě stránky, pochopil jsem, že takhle to asi nepůjde. Tehdy za mnou přišla zase nějaká paní do divadla s tím, že by chtěla o mámě napsat nějaký článek. Ačkoli jsem tu paní vůbec neznal, řekl jsem jí – „Vy nebudete psát článek, vy napíšete knihu.“ Poprosil jsem jí, ať se jde podívat na představení s tím, že po něm se domluvíme, jak to uděláme. Ač velmi šokovaná, nakonec souhlasila. Byla to paní Bohumila Spisarová, nějaký čas u nás bydlela, dal jsem jí všechny materiály, nasměroval jsem ji na spoustu máminých kolegů, se kterými vedla rozhovory a z toho všeho dala knížku dohromady. Já jsem do ní pak napsal pár stránek. Text vznikl v letadle, když jsem osm hodin letěl ze zbrojního veletrhu v Las Vegas. Další problém byl najít někoho, kdo knihu vydá. Sháněl jsem nakladatele, všude mi ale řekli, že vydají tak 10 až 20 tisíc výtisků. Já jsem však chtěl minimálně 30 tisíc. Vysmáli se mi, a tak mi nezbylo nic jiného než založit si vlastní nakladatelství a vydat knihu dám. Sehnal jsem i sponzora na tisk knihy, nakladatele i distributora. Výtisk vyšel v nákladu 30 tisíc a než vypršela splatnost faktury za tisk, měl jsem peníze zpátky. Nemusel jsem ani využít nabídku sponzorské úhrady tisku. Vzápětí se dělal dotisk a knížka vydělal na to, abych si zpátky mohl koupit dům, který byl v zástavě banky. Nakladatelství mám pořád a momentálně například pracujeme na reedici té máminy knihy, kterou vydáme spolu s kalendářem. Původně mělo jít o kalendář jen na rok 2018, nakonec jsme se však rozhodli to protáhnout až do roku 2020, kdy by máme bylo 100 let. Půjde tak o tři kalendáře.

Nedá mi to, abych se nezeptala na Vaši ženu. Váš příběh lásky je opravdu zajímavý.

Svou ženy bych se nebál označit za osudovou ženu mého života. Na konzervatoř jsem přišel v 15 letech jako naprosté „ucho“. Předtím jsem se ani s holkami nějak zvlášť nebavil a najednou jsme jich v ročníku měli devět a byli jsme jen dva kluci – já a Marcel Vašinka. Oba jsme tehdy bojovali o lásku naší spolužačky Dany Fialkové. Úspěšnější byl tenkrát Marcel, nicméně se to pak nějak zlomilo a její srdce jsem získal já. Na konci druhého ročníku se naše trojka rozpadla a já jsem zjistil, že existují i jiné holky. Najednou jsem viděl Janu Bouškovou a znovu jsem se zamiloval. Snažil jsem se jí to dát najevo, nosil jsem jí kytky, dával jsem jí je každý večer na okno – bohužel jsem se netrefil a moje květiny končily na okně jejího tatínka. Ona to však pochopila a když jsem jí přiznal, že jsem to já, rovnou mi vysvětlila, že mě má ráda jako kamaráda, ale že to je vše. Tak jsem jí poděkoval a byli jsme kamarádi. Jak tak život šel, každý jsme šli vlastní cestou, ona se vdala, já se oženil, Jana následně ovdověla, já jsem se rozvedl a dali jsme to dohromady. A už jsme spolu 35 let.

Jezdí s Vámi na koni?

Ne, bohužel nejezdí. Dělala se mnou ale spoustu sportů, chtěla to zažívat se mnou, což bylo někdy hodně těžké. Dělal jsem totiž sporty vždy naplno. Hrála se mnou tenis, ale přestala, protože jsem ji uštval. Dokonce se mnou byla i na střelnici, tam to bylo ale velmi rychle vyřízené. Nakonec nám společně zbyl jachting. Ani na motorce už se mnou nejezdí. Na koni jezdila, ale asi jsem jí to já sám znechutil, když jsem na ni tlačil.

Kde se setkává šmrnc první republiky se světem moderních technologií a energických ženských osobností? Dámský klub Cosmopolitan Executive Helas Ladies Club již 19 let podporuje, inspiruje a sdružuje ženy s aktivním přístupem k životu. Klubová setkání přinášejí vždy odbornou a společenskou část, tudíž spojují zábavu i rozvoj – a to vše v tom nejpříjemnějším, vstřícném a inspirujícím prostředí. S členkami se potkávají známé osobnosti českého společenského života i odborníci ze všech myslitelných oborů, které mohou zajímat všestrannou a aktivní ženu, ať už její věk začíná dvojkou, nebo osmičkou. Dámský klub uspořádal již stovky společenských večerů, komorních setkání a odborných prezentací, na kterých ženy získávají mnoho nových osobních a obchodních kontaktů, ale také nová blízká přátelství.

www.helas-ladies-club.cz