VLASTIMIL HARAPES: KDYŽ TANČÍTE, ZVIDITELŇUJETE HUDBU

Český tanečník, herec, režisér, choreograf a dlouholetý člen a sólista baletu Národního divadla byl zrovna na cestě do Českého rozhlasu, když si udělal na chvíli čas, abychom si mohli sednout v kavárně a povídat si o tom, co je nového, i tom, co už bylo.

Ještě stále máme v paměti vaše společné vystoupení s paní Soňou Červenou na setkání dámského klubu. Jak a kdy jste se seznámili?

Bylo to před lety, když se Soňa Červená vrátila z emigrace. Potkávali jsme se na premiérách v Národním divadle. Nejdřív jsme se jen zdravili, poté jsme se seznámili. Naše bližší přátelství vzniklo po debatě o argentinském tangu. Soňa řekla, že má tento tanec ráda a že se ho učí. Já jsem prohlásil, že to je zajímavé, protože bych se tango také rád naučil. Ona na to odpověděla, že má partnera, který moc nechodí, tak jsme se dohodli, že to spolu zkusíme. Domluvili jsme se s instruktorkou u Soni v bytě, začali jsme tancovat, a skončilo to tak, že jsme se více smáli, než tančili. Nohy se nám zaplétaly to nemožných pozic, takže jsme nakonec usoudili, že bude lepší, když budeme tanga zpívat. Naučit se tango je totiž velmi složité, takže zpívání nám šlo lépe.

Takže když se budu chtít jako laik naučit tango, tak nemám šanci?

Mně se zdá skutečně velmi složité. Nevím, jestli tomu tak skutečně je, ale já ten názor mám.

Máte svůj rozhlasový pořad. Kde vás ještě můžeme v současnosti vidět nebo slyšet?

Již několik let každou středu si můžete naladit Noční Mikrofórum na Českém rozhlasu 2. Hrozně mě baví zvát si tam zajímavé lidi, které si sám oslovím s tím, aby přišli, abych se jich zeptal na spoustu věcí. Je to jen rádio, takže většinou souhlasí, takže mými hosty mohou být tak rozdílné osobnosti jako je Věra Čáslavská, Hanka Křížková, Leo Marian Vodička nebo Soňa Červená. Je to ještě zajímavější díky tomu, že se jedná o průřez různými obory. Ohlasy mám zatím velmi pozitivní, lidé to rádi sledují a poslouchají, což mne těší. Mimo to mám ještě roli v představení Prsten pana Nibelunga v divadle Semafor. Je to chytré a zábavné představení s Jiřím Suchým, Jitkou Molavcovou a Jiřím Štědroněm. Má to hloubku a lidé se u toho ještě baví. Dále jsem už dva roky uměleckým šéfem Mezinárodní konzervatoře v Praze. No a kromě toho mám ještě různá vystoupení, třeba Klukoviny s Uršulou Klukovou, besedy s lidmi, prostě podobné věci jako bylo vystoupení na setkáním dámského klubu. A v neposlední řadě bych zmínil úžasný muzikál Popelka na ledě v režii Jindřicha Šimka, který viděl v Čechách, na Moravě, na Slovensku i na Ukrajině už milion diváků.

Od tance jste si často odskočil k jiným uměleckým žánrům. Sám sebe jste vnímal především jako tanečníka, nebo renesančního umělce?

Mě to bavilo všechno dohromady. Divadlo mě bavilo vždycky komplexně. Vždy jsem se o něj zajímal z celkového pohledu, a když jsem potom divadlu šéfoval, tak to byla i moje povinnost – sledoval jsem produkce operní i činoherní, chodil jsem hodně do divadel. Nejen do Národního, ale třeba i do Semaforu, kde se mi vždy líbil jejich styl. Měl jsem takové tajné přání tam někdy vystoupit, takže jsem rád, že se mi to teď vyplnilo. Vždy jsem vítal změnu po tancování, nehledě k tomu, že jsem měl občas nějaký úraz a zrovna v tu dobu přišla nabídka z televize s nějakou rolí v pohádce nebo filmu, zpívání a tak dále. Tanec jsem tak měl vždy velmi zpestřený.

Setkal jste se coby porotce soutěže StarDance s výkonem, který by vás hlouběji zasáhl?

Já nejsem odborník na společenský tanec, to je jiný obor, tudíž jsem tam suploval dejme tomu profesionální pohled z emocionálně-exhibiční stránky. Jak dělat správně kroky a podobně, na to tam byli jiní lidé. Co se týče toho projevu, ten hodnotili i diváci, kteří tomu taky houby rozumí, stejně jako já, takže nakonec zvítězil ten, kdo dovedl nejlépe navodit dojem, že splynul s hudbou. Nejenom že je správně rytmicky a technicky, ale ještě strhne diváky svým projevem a originalitou.

Chápu. Baletu zase houby rozumím já, ale poznám, kdy mě emočně zasáhne.

To máte stejné i u opery. Někdo zpívá, že se vám úplně zastaví dech. U tance a baletu to spočívá v tom, že se vám podaří zviditelnit hudbu. Nekoukáte se, že někdo tančí na hudbu, ale někdo tančí hudbu. To je ten smysl. Není to tak, že zvlášť posloucháte a zvlášť se díváte – děláte to současně.

Je tanec spíše vášní, nebo řemeslem? Lze to oddělit?

V tom je právě rozdíl u profesionála. Ten musí vědět, co dělá, proč to dělá, a jak to působí. Musí mít třetí oko, kterým vnímá, jak působí na diváka. Amatér má naopak zážitek jen pro sebe. Žije tím daný moment. Vy se na to můžete koukat a říkat si, co to tam ten člověk dělá, proč se tam tak zmítá – ale on je s tím velmi spokojený. Stejné je to i u divadla. Amatéři z toho mají více zážitků pro sebe, kdežto jako profesionál se musím starat, aby lidé z divadla odcházeli spokojení a okouzlení. Když něco nedopadne tak, jak jsem si představoval, říkám si „zázrak se nekonal“. Protože mám za to, že každé představení by měl být malý zázrak.

Vystupoval jste v mnoha zemích. Kde jste cítil největší sepjetí s publikem?

Vystřídal jsem toho opravdu hodně. Ale jeden z největších úspěchů, který jsem kdy zažil, byl – v Košicích. Tančil jsem prince v Labutím jezeru a bylo z toho něco, na co se nedá zapomenout. Jinak jsem se vždy nejlépe cítil v Itálii. Tam mají smysl pro velkou stylizaci.

A pomáhá, když cítíte z publika odezvu, nebo se potřebujete v tu chvíli soustředit spíše na sebe?

Určitě to pomáhá. Ve velkém divadle máte před sebou orchestr a divák je daleko, ale stejně to cítíte. Cítíte souznění a dech publika. Cítíte, jestli jde publikum s vámi, nebo ne. Teď, když hraju v Semaforu, je to zase úplně o něčem jiném, protože kontakt je úplně bezprostřední, lidem v první řadě se díváte vyloženě do tváře.

Věnujete se také charitativním projektům…

25 let jsem čestným předsedou Českého hnutí speciálních olympiád pro občany s mentálním postižením. Teď jsem se právě vrátil z Los Angeles ze světové olympiády, kterou zahájila paní Obamová. Tyto světové akce jsou vždy na nejvyšší úrovni.