Vše je relativní, host: Iveta Dušková

Po ženské solidaritě toužíme od mala

Hostem setkání Cosmopolitan Executive Helas Ladies Club byla tentokrát Iveta Dušková, herečka, scénáristka, režisérka, ředitelka Divadla Kampa, šéfová divadelního souboru Cylindr, manželka Jaroslava Duška. Povídali jsme si s ní mimo jiné o tom, jak její život ovlivňují Čtyři dohody a jak funguje jejich rodinné Divadlo Kampa.

V rozhovoru s Martinou Kociánovou jste nesmírně krásně mluvila o ženské solidaritě. Kde se v tom životě ve vás poprvé projevil ten pocit, že ta ženská solidarita je důležitá?

Tak to je zajímavá otázka. Myslím si, že po ženské solidaritě toužíme skoro všechny od mala. Chceme mít kamarádky, kterým svěřujeme svá dívčí tajemství. A když budu mluvit o sobě, tak já od  tří měsíců  navštěvovala jesličky, pak školku, družinu. Neustále jsem vyrůstala v nějakém kolektivu. Přesto jsem se cítila osamělá  a nejvíc jsem toužila být s maminkou. Byla jsem taková ta holčička, která nebyla úplně součástí takových těch dívčích skupinek, vždycky jsem spíš postávala opodál, trochu se styděla a při tom jsem moc po přijetí ostatních toužila. Jen jsem prostě neměla tu odvahu. Dokonce si vzpomínám na jednu příhodu za školky.  Připravovalo se divadelní představení O Dvanácti měsíčkách a já jsem samozřejmě toužila hrát Marušku.  Ale byl mi přidělen strom, který jen stojí a nic neříká. Tak jsem tam jen smutně stála, nic neříkala a   dívala se jak kolem mne  ostatní hrají.

A kdy jsem poprvé ucítila ženskou solidaritu? Víte, v divadle je přece jenom velká rivalita. Každý chce být nejlepší, a možná proto jsem v určitém období najednou začala pochybovat, jestli chci takto dělat divadlo. Dokonce jsem se chtěla vrátit k mé původní touze, kterou byla botanika. Jako malá jsem toužila být zahradnice. Byla jsem tenkrát za panem profesorem Větvičkou v botanické zahradě a ptala jsem se ho, jestli by tam pro mě neměl místo a on na mě tak koukal a říkal: „Není tady pro Vás místo, běžte hrát to divadlo“.

A tak jste šla?

Začala jsem učit. Učila jsem na Vyšší odborné škole herectví a tam jsem poprvé  najednou zatoužila dělat divadlo jinak.  Vedla jsem své studenty ke kolektivní práci, k tomu, aby si navzájem fandili, aby to, co tvoří bylo jejich společné dílo. Zkrátka aby  nebylo divadlo o tom, že jeden tam má hlavní roli a ostatní jenom tak „přicmrndávají“, ale aby se všichni nějakým způsobem na představení podíleli. A tak jsem se  dostala i k psaní, protože takových her je málo. Začala jsem tvořit texty pro druhou skupinu, kterou jsem na Vošce vedla. Napsala jsem pro ně i absolventské představení Vlak. Bylo pro  deset herců, čtyři muže a šest žen. Každému jsem psala roli na tělo, aby se jim dobře hrálo. A tak bylo všech deset herců celou hodinu a půl pořád na scéně. Vytvářeli to představení spolu. Tam jsem si najednou uvědomila, že takhle chci  divadlo dělat, aby jeden druhému přál, aby to byla mozaika, ne aby se jeden snažil přehrát ostatní a být ten nejlepší.  Samozřejmě, že všichni se snaží být lepší, ale ne než ti druzí, ale než oni sami. Aby divadlo bylo společenství lidí, kterým jde o jedno, o to, aby představení bylo skvělé, ne aby byli skvělí jenom oni. Tady na této konferenci  jsem si uvědomila, jak moc se mi líbí, že tento směr najdeme i mezi firmami v Česku. Snažíme se, aby Divadlo Kampa bylo takovou oázou, kde je jedno, jestli je někdo ředitelka a jiný  uklízí.  Všichni  v něm tvoříme mozaiku, ne pyramidu, kde na vrcholu  je ředitel a někde úplně  dole  uklízečka, ale mozaiku. Všichni v tomto společenství jsme potřební, každý tam vnášíme to, co umíme, to, co děláme rádi, a hodnocení naší práce je na jedné úrovni. Není to o tom, že je něco  víc důležité a  něco  míň. Kdyby se nám podařilo vytvořit takovou společnost, kde tvoříme mozaiku a všichni s chutí a radostí přispíváme naší činností k tomu, aby se nám žilo dobře, abychom byli šťastní, to by bylo skvělé. Tato myšlenka, myslím, provází lidstvo od nepaměti, ale vždycky se ji chopí nějaký myslitel a pak se dokonale zneužije, jak jsme tomu svědky v našich dějinách.

Co Vy a improvizace? Vaše rodina je v rámci improvizace plná mistrů.

No, já mistr určitě nejsem. Můj muž ano. Děti tuhle schopnost také zdědily.  Já jsem si zatím na totální improvizaci netroufla.

Je improvizace pro „každého“?

Byl jste někdo na improvizaci Jaroslava Duška nebo jste ji viděli? Pro ty, kteří ji neviděli. Prostě se vychází z daného okamžiku. Nic není předem dáno. Občas se stává, že třeba Jarda publikum požadá, aby mu lidé řekli tři slova, která pak v improvizaci použije. Aby lidé věřili, že je to improvizace. To je spíš pro ty, kteří  potřebují důkazy. Ale totální improvizace, kterou jsem zažívala, když to Jaroslav začínal dělat, a ještě o něm nikdo nevěděl, byla o něčem jiném. Tenkrát  na něj chodilo pár jeho příznivců, ale mělo to skvělou atmosféru. Pro mě to bylo velikánské dobrodružství s nádhernou imaginací, protože se nevědělo, co se stane a najednou vznikal příběh, vznikaly situace, postavy, obrazy a bylo to pokaždné naprosto jiné. A díky tomu, že jsem na to brala i svoje děti, tak ony vlastně od mala improvizaci nasávaly. Navíc,  jsem vedla v Černošicích dramatický kroužek . No a co s malými dětmi, tam se moc věcí nedá nazkoušet….. já to nemám ráda, když papouškují věty. Takže jsem je také nechávala, aby si vymýšlely vlastní příběhy, aby improvizovaly. Někdo má pocit, že nebude mít co říct, nebo že se nic nestane, ale je to jako v životě. Vždycky se něco stane. Jde jenom o to, nespěchat na sebe, nesnažit se. To je možná to správné slovo, moc se nesnažit. Jenom tak nechat být momentální okamžik,  ať vše  samo přichází, tak jako přichází slova, tak jako přichází myšlenky, najednou přichází obrazy, a člověk to  z  prostoru  jen nabírá, nebo ze sebe, když má nažito, a hraje. Ale je pravda, že to vyžaduje určitou odvahu. Já jsem se třeba do toho nikdy na jevišti úplně nepustila. Samozřejmě nejlépe improvizuji doma před zrcadlem v koupelně, ale nikdy jsem se neodvážila s tím jít „ven“, protože jsem v tom nebyla vychovaná. Byla jsem vychovaná v  pravidlech, v daných strukturách a najednou vybočit z těch struktur a z toho schématu je těžké. Člověk se bojí.

Jak a kdy jste začala psát své vlastní hry a které máte nejradši?

Bylo to v době, kdy jsem učila na Vyšší odborné škole herecké. Měla jsem totiž najednou pocit, že hry, které existují, jsou napsané nespravedlivě, jak už jsem říkala. Začala jsem tedy psát tak, aby si všichni zahráli. No a které mám nejradši? Možná asi tu první, Vlak. Navíc na to moc ráda vzpomínám, protože to bylo pro mé studenty a oni to hráli s velikou chutí. Taky  jsem napsala hru pro moji dceru. Byla  o vztahu matky a dcery a jmenovala se  Na cestě. Teď už bych to možná nazvala jinak: „Mami jsi trapná, ale mám tě ráda“.   Některé situace byly z našeho života, ale spousta jich byla fabulovaných, aby to nepostrádalo  humor a smysl. Vylíčím vám jednu  situaci, která v té hře byla a je opravdu autentická a přesně vyznačuje charaktery nás dvou. Agátce bylo asi dvanáct let a nosila rovnátka. Aby se i s nimi naučila správně mluvit, chodily jsme na logopedii. Když jsme se z ní  vracely , čekaly jsme na autobus, byla zima, tak jsme tam tak seděly a najednou se ke mně Agátka obrátila a říkala „Mami, za chvilku něco přijde.“ A já jsem se na ni tak podívala a říkám „Aha, a co přijde? Na něco čekáš…..na ten autobus?“ a ona „Ne mami, nech se překvapit. Za chvilku něco přijde.“ A já jsem na ní chvilku dorážela a ona mi odpovídala „Ne mami, počkej si. Za chvíli něco příjde“. Tak jsem jí řekla, dobře, dobře, nechám se překvapit. No a pak  jsem se na ní otočila a říkám „Hele Agi, ničeho se na té logopedii neboj, protože všechno s tebou budu zkoušet a všechno to spolu zvládneme.“ A ona se na mě podívala a vklidu řekla „Teď to přišlo.“  Moc snahy škodí.

Divadlo Kampa lze nazvat jako rodinné. Jak to u vás funguje?

Myslím si, že s dcerou Agátou máme dobrý  vztah. Možná právě díky tomu, že jsme každá jiná. Já jsem Beran, takže někdy  příliš vehementní a snaživá, kdežto ona je Váha, rozvážná a umí věci pojmenovat, a navíc se neuvěřitelně orientuje v ekonomické stránce.  Po Jardovi, teda ne, že bych se teď chtěla nějak umenšovat, zdědila chytrost, bdělost, rychlost myšlení. Takže je mi velikou oporou, co se týče organizace divadla a vůbec jeho ekonomiky. Já jsem spíš člověk, který umí dát vizi, jsem hodně emocionálně založená, takže spoustu věcí prožívám a reaguji na ně dřív, než mi dojdou. Agi  mě umí tak hezky usměrnit a já tomu všemu  zase dávám pohyb a nápady. Takže s Agátou se naprosto skvěle doplňujeme.  Hodně ji respektuju a na její názor dám.

Jak se zapojují další členové rodiny?

Jarda nám pomáhá, protože samozřejmě Divadlo Kampa je nejvíc známo jeho pořady, jeho představeními, ať už je to Duše K nebo Malá Vizita nebo Přicházíme v míru, pořad o autistech. Ale pozor Divadlo Kampa není jenom Jaroslav Dušek. Pomáhá nám mediálně a také finančně. Pak tu hraje  i syn Martin.  Společně s Agátou  založili  souborIMPRO Samé vody, který se zabývá právě tou totální improvizací. Dělají to trošičku jinak než Jarda. Jsou čtyři a jejich souhra a napojení jsou neuvěřitelné. Je radost se na ně dívat, jak je to baví a jak si to užívají. A  když jsem bez energie, tak se na ně chodím dívat a nabíjet. Oni jsou opravdu nabíjející. A teď jsme do divadla zapojili i manžela od Agátky Marka Menšíka, který v divadle nejen hraje, ale také se stará o technickou stránku. Je pro divadlo velkým přínosem.

A jak vlastně Divadlo Kampa vzniklo? Jak se dostalo do rukou Duškových?

Původně mělo Divadlo Kampa jiné vedení a já jsem v něm působila jako šéfka jednoho ze souborů, které tam hrály. Ale protože jsem byla neustále nespokojená s vedením divadla a pořád jsem k tomu měla nějaké výhrady, tak za mnou  jednoho dne přišla původní ředitelka a řekla „Víš co, když pořád remcáš, tak tady máš žezlo a chop se toho.“ V první chvíli jsem se lekla, řekla jsem si: „Já nemůžu dělat ředitelku, nerozumím počítači, neumím s facebookem, neumím s webovýma stránkami, prostě nic.“ A v tu chvíli přišla Agátka a říkala: „Mami, pojďme do toho. Budeme mít divadlo, budeme  si tam moct vklidu dělat  naší poetiku.“ Ukončila předposlední semestr filosofické fakulty, chopila se divadla a od té doby, od roku 2014, je ve vedení a pomáhá mi. Hlavně původně Divadlo Kampa vůbec nebylo divadlo rodiny Dušků. To se k tomu až postupně nabalilo. Ale víte co, na jednu stranu je to dobře, protože všichni chceme, aby divadlo prosperovalo. I když je pravda, že  ustát kumulaci všech těch rolí a funkcí je pro mě občas hodně těžké. Najednou jsem v jedné osobě pro některé současně šéfka, tchyně, režisérka, babička. Někdy jsou ty tlaky silné a já přemýšlím, kdy se do toho opřít a čelit jim,   kdy naopak ustoupit. Je to občas náročné. Ale zatím se držím. Jak už jsem řekla, jde nám o to, aby divadlo prosperovalo, aby nám v něm všem bylo dobře. Myslím, že se to daří.

Se jménem Dušek také jsou spojeny slavné Čtyři dohody.

No jo no.

Jak moc ovlivnily Čtyři dohody váš osobní a rodinný život?

K indiánům jsem Jardu přivedla já, protože jsem je milovala už od dětství, a to včetně Vinnetoua. Dokonce moje maminka, která, když mě v roce 1962 čekala, a viděla tenhle film, který šel zrovna v kině, odcházela z Vinnetoua naprosto zamilovaná. A to i přesto, že byla těhotná. Myslím si tedy, že tahle láska mojí maminky k Vinnetouovi přešla i na mě. Filozofie indiánů ke mně nepřišla Čtyřmi dohodami. Já jsem to studovala už předtím. Samozřejmě, Čtyři dohody jsou úžasná věc, ale jsou to zase jenom nějaké myšlenky, teze,  nezachrání vás to. Můžete si spoustu věcí uvědomit, ale jedna věc je uvědomit a druhá věc je prožít, zažít to jako opravdovou osobní zkušenost. Člověk si třeba říká „Aha, to je dobrý, tak když to budu dodržovat tyhle čtyři dohody, tak budu mít po problémech a všechno bude dobrý.“ A pak zjistíte, že to tak jednoduše nefunguje. Pro mě je vždycky důležitý prožitek, kdy vám docvakne smysl toho všeho.  Jakékoliv myšlenky, jakékoliv názory, jakékoliv idee, stejně člověk musí vždycky cedit přes vlastní srdce, přes vlastní zkušenosti a přes to, kdo on je. Např.  v rozhovoru s mojí dcerou se jí ptali na to samé a Agi říkala: „No, já vlastně ani nevím, jestli bych ty Čtyři dohody dala dohromady.“ Takže ano, nějakým způsobem ovlivňuje, ale nebylo to nic, co by nějak  zásadně měnilo náš život nebo život mých dětí.

Jak jste se seznámila s Jaroslavem? A byla to láska na první pohled?

Ten okamžik si vybavuji. Bylo mi sedmnáct, Jardovi osmnáct a potkali jsme se na Šrámkově Písku. Byla  jsem tam jako seminaristka a on tam hrál s Honzou Bornou Srslení, což bylo takové jejich slavné autorské představení. V  té době žila jsem v Teplicích  a navštěvovala tam herecké kurzy, které vedli  Jaroslav Vostrý a Josef Vinař, jeden je režisér a druhý byl pan profesor z DAMU. A právě  na Šrámkově Písku u stolu s panem profesorem Vinařem seděl Jaroslav Dušek a Honza Borna. Protože pan profesof Vinař mě měl hodně rád, přizval mě k jeho stolu a s Jaroslavem nás seznámil. Vybavuju si, že jsem se tenkrát hrozně styděla, protože Jarda s Honzou Bornou, improvizátoři, si mě vtipně dobírali. Nebylo mi to  úplně příjemné. A  odcházela jsme spíše taková rozpačitá. Pan profesor Vinař mi potom vyprávěl, že Jardovi už tenkrát zasvítila očička. Ptal se prý, kdopak je ta dívka. Tak jestli to z jeho strany  byla láska na první pohled, to nevím. Ale  z mojí strany určitě ne.

A kdy se to změnilo?

Začali jsme spolu pracovat. Když jsem byla  prvním rokem na DAMU, to mi bylo dvacet, Jardovi jedenadvacet, dělali jsme představení Pavučina, které on napsal a režíroval. Tak jsem tak spolu zkoušeli a on mě režíroval, až z toho vznikl vztah. Ale já jsem se ho zpočátku bála. Působil hodně rázně a sebevědomě, kdežto já jsem byla naopak dost nejistá a submisivní. A vlastně to, že se do mě zamiloval, bylo pro mě takové trošku překvapení. No, ale jsme spolu třiatřicet let, máme dvě děti a pět vnoučat, takže asi to tak všechno mělo být.

Annu Kareninu jste kdysi chtěla hrát nebo prožít, ale pak jste si ji přečetla a zjistila jste, že už ne.

Kareninu jsem  četla někdy ve dvaceti, a to jsem ji samozřejmě toužila hrát. Ten příběh mě oslovil a byla jsem dojatá. Ale minulo mě to. A když jsem si ji zhruba před šesti lety znovu přečetla, uvědomila jsem si, že už mě její příběh tolik nedojímá. Dokonce mě v určitých chvílích Karenina štvala. Ale  zaujala mě  jiná postava –  postava Levina, která v sobě nese určité autobiografické prvky Tolstého. Vložil do ní svoje filozofické názory, svoje postoje,  k sociální či politické situaci v Rusku, ale hlavně k přírodě a k bohu. Byla jsem tím naprosto nadšená, protože jsem si říkala, to je tak současné, to je tak aktuální téma, to chci udělat. A opravdu jsem ten 800stránkový román zdramatizovala a vlastně jsem z něj vybrala jenom pět základních postav, tzn. ten úplně základní trojúhelník Vronskij , Kareninová, Karenin a vedle toho příběh Levina a Kitty Ščerbatské. Tyhle dva příběhy proplétám mezi sebou a vzájemně tomu nastavuji zrcadlo. Je to o vztazích.  Každá postava má svoji pravdu, má svoji opravdovost, svoje oprávnění být. A to jak nakládá s tím, co je jí dáno, to bylo pro mě  dobrodružstvím. A tak jsem  probádávála, kdo jaký je a proč něco směřuje k tragédii a něco, co z počátku vypadá jako tragédie, se změní ve šťastný osud.  Přijďte se podívat, myslím si, že je to minimalistické představení, jak herecky, tak  i jednoducho scénou.  Snažili jsme se scénář i  hraní oprostili od zbytečností, aby tam zůstalo to nejpodstatnější, to nejčistší a nejprůzračnější, co je možné vytvořit. Někde jsem četla, že dokonalost je ve chvíli, kdy už není co odejmout, ne co přidat, ale co odejmout. A takhle vlastně vznikala Karenina. Takové divadlo mám ráda. Jednoduché, sruzumitelné, čisté a opravdové, kdy tam zůstává jen podstata, čisté bytí.

Jaký další projekt Vás ještě hluboce zasáhl?

Před šesti lety mě oslovil spolek Dlouhá cesta, což je spolek, který se věnuje pozůstalým rodičům po odchodu dítěte. Zeptali se mne, zda bych s maminkami neudělala divadelní představení. A přestože  jsem se toho tématu nejdříve hodně lekla, protože je to silné téma,  šla jsem tehdy do toho. Dva roky jsme se scházely. Dělaly jsem si kafíčka, čajíčky, povídaly jsme si. Hodně se plakalo, ale hodně se i smálo . A pak  jsem napsala scénář, rok jsme zkoušely  a teď to hrajeme, jmenuje se to „Budu všude kolem tebe“. Ten název vznikl podle věty,  kterou řekl jeden chlapeček mamince, aby se nebála, že odchází, že bude pořád kolem ní.  Je to představení, kde  jsme hledaly  míru toho, aby to nevydíralo, aby ony nepůsobily jako oběti. Vzniklo představení s těžkým tématem, ale tak nabíjející a očišťující, že jestli se v něčem zračí smysl divadla, katarze, tak je to tohle. Maminky si to hrají samy, jsou to neherečky, ale jsou vynikající. Někdo dokonce říkal, že by nepoznal, že to nejsou profesionálky. Myslím si, že toto představení může člověku, který to zažil, pomoci, a těm, kteří, to nezažili, pomůže pochopit téma smrti. Protože toto představení není o smrti, je o tom,že smrt k životu, ale život je mnohem silnější , a že je potřeba  v něj uvěřit. A to si myslím, že se tomuhle  představení podařilo. Takže kdo máte odvahu, přijďte.

Na co ještě byste nás do Divadla Kampa pozvala?

Teď jsem měli premiéru Edith Piaf: Dnes nechci spát sama. Myslím si, že je to taky hodně silné a krásné představení a v říjnu bude mít obnovenou premiéru představení BlaŽenka, které jsem psala kdysi v Peru, když jsme tam s Jaroslavem měsíc pobývali a já se setkávala s příběhy žen. Byla jsem překvapená, že 70 procent žen v Latinské Americe zažívá domácí násilí. Nevím, kolik je to u nás, ale to procento je taky vysoké a je to vlastně jenom špička ledovce. Spousta žen se tím nechlubí, nechce o tom mluvit a proto jsme vytvořili představení, které se tímhle tématem zabývá. Ale zase je to představení, které není primárně o tom násilí, ale je, a teď se mi líbí, mě se vždycky moc moc líbí, když se podaří, a to i v improvizaci, zaklenout oblouk, dramatický oblouk. Takže se krásným dramatickým obloukem  vrátím zpátky k té první otázce o ženské solidaritě. Protože jestli tohle představení o něčem je, tak je  o ženské solidaritě. Je tam obrovská ženská síla. Šest žen na scéně, čtyři herečky, jedna zpěvačka a jedna hudebnice.  Nazvaly jsme je  tanečně hudebně pohybová show, která je  naprosto srozumitelná. Je  o obrovské ženské síle a o tom, že ať člověka potká cokoliv, je dobré uvěřit  v sílu a krásu života a jít dál, a třeba poraněná.  Takže představení BlaŽenka. Blaženka, já to jméno mám ráda, protože v sobě skrývá náznak dvou slov, jednak ženu a jednak Bla, blaženou, blahoslavenou, bláhovou, bázlivou, jakoukoli. Je  hlavně pro ženy, ale samozřejmě i pro muže, pro silné muže. Protože bez nich bychom tu sílu nenašly.